V úvodu tohoto webu píši o tom, že bych se zde chtěl věnovat beletrii – tentokrát jsem nucen udělat výjimku. Nucen jsem zejména proto, že Toulky českou minulostí jsou výjimečnou sérií knih. Jedná se o více či méně stručný přehled české historie (a jejích velikánů) s drobnými odbočkami do historie světové. Ano, je to literatura faktu. Na druhou stranu, zejména první dva díly věnující se středověku jsou téměř jako Hra o trůny. Jak celé toto rozsáhlé dílo hodnotit? Snad postačí říci, že takto a přesně takto by měly vypadat učebnice dějepisu! Jasné, přehledně dávané do souvislostí, zároveň i velmi čtivé, doplněné bohatým poznámkovým aparátem. Autor přitom nepředkládá jednu pravdu, ale maximálně se snaží o objektivní fakta a nechává úsudek na čtenáři. A co více - nebojí se říci "Nevím(e).".

Celá tato série knih má aktuálně asi 15 svazků, já osobně jsem jich zatím zvládl deset (konec 19. století). Ano, zabere to nějaký čas, ale protihodnotou dostává čtenář perfektně zpracovaný a ucelený přehled české historie, jaký u nás nemá konkurenci.

Detektivka není můj nejoblíbenější žánr - proto berte následující řádky tak trochu s rezervou. Anders de la Motte je bývalý policista, který se dal na psaní beletrie na téma, které zná a kterému výborně rozumí. Měl jsem možnost si přečíst dva (i když v podstatě jeden rozdělený na dva díly) detektivní příběhy, MemoRandom a UltiMatum. Nástřel zápletky není zcela nezajímavý, takže jsem začal s chutí. Nicméně po nějaké době jsem měl pocit, že to prostě není ono. Taková trošku sinusoida, kdy to bylo místy lepší až výborné, místy slabší. Zdá se, že autor je od fochu a řadu charakterů asi v životě potkal, ale z jeho knih čisí jakási hollywoodská prvoplánovitost a umělost. de la Motte zvládl spisovatelské řemelo na takové lehce podprůměrně slušné úrovni - má asi i nějakou míru talentu, ale ten neměl čas rozvíjet dlouhodobě. Člověk si pak při čtení říká, že to šlo asi napsat i lépe... Nicméně jako odpočinková záležitost, budiž. Na zvážení každého čtenáře je, zda-li neshánout raději po ověřených autorech detektivek...

Máte rádi verneovky? Četli jste je v mládí? Tituly jako Tajuplný ostrov, Zemí šelem, Cesta do středu země, Dvacet tisíc mil pod mořem, ... Mělo to svoji nezapomenutelnou atmosféru a nádech dobrodružství. Jules Verne se údajně chystal napsat román, který by spojil jeho přechozí díla a jejich hrdiny dohromady, tento román napsat nestihl. Loni o vánocíh se mi dostala do rukou kniha Pán vzduchu od Ondřeje Neffa. Pan Neff se pustil do toho, co Jules Verne nezvládl - právě o onen spojovací román.

A jak to dopadlo? Školským hodnocením na jedničku s hvězdičkou. Pan Neff dokázal něco, o čem bych nevěřil, že je to vůbec možné: vrátil mě do dětství a do světa Julese Verna. Charakter díla, jeho atmosféra, oboje přesně vystihnuto. A navíc tomu dal Ondřej Neff i trošku modernější styl, takže je to malinko čtivější než původní Vernova díla, jejichž jazyk přeci jen mírně zastarává. Tedy děkuji, pane Neffe, děkuji!

Joe Simpson je známý horolezec-spisovatel, autor bestseleru Setkání se smrtí, podle něhož byl také natočen film Pád do ticha. Film je vynikající a kniha ještě o něco lepší. Horolezecký dokument-román lze bez výhrad doporučit i lidem, které problematika pohybu ve vysokých horách nijak nezajímá. Líčí zcela autentické události a to přímo rukou autora, který je doslova na vlastní kůži prožil. Podobné události často zpracuje "ghost writer", který do čitelné podoby zpracuje vyprávění účastníka nějakého dobrodružství. Joe Simpson tohoto "ghost writera" vynechal a knihu Setkání se smrtí napsal sám. Jak se následně ukázalo, Joe není jen dobrým horolezcem, ale umí i psát a dokáže svůj prožitek sdělit čtenáři neskutečně syrovým a poutavým způsobem. Troufám si tvrdit, že lépe by to nikdo nedokázal. Úspěch Setkání se smrtí vedl Joea k dalšímu psaní. A mě k tomu, abych další jeho knihy vyhledával. Proto jsem se potěšil u titulu Vábivé ticho o zdolávání severní stěny Eigeru - kromě nezbytné dokumentaristiky zprostředkuje autor i vlastní pohled na tuto monumentální stěnu, kterou se pokoušel zdolat šestkrát. To umí skvěle a dává tím celé knize zase něco navíc.

A Joe píše dál a já se dostávám ke knize Zvuk zemské tíže. Opět natěšen... Tentokrát opouští Joe to, co umí, tedy vlastní prožitky, a vydává se na cestu čistokrevné fikce. A tvrdě naráží. Kniha byla pro mě velkým zklamáním. Bojím se to skoro napsat, ale je to tak trochu červená knihovna. Nechci hodnotit jestli povedená nebo ne, ale zejména první třetina knihy byla dost nesnesitelná. V některých pasážích jsem měl tendenci přeskakovat, úrovní to připomínalo středoškolskou slohovou práci, bylo to až kýčovité. Joe Simpson umí psát o lezení, ale romantika mu opravdu nejde. Nejlepší částí knihy jsou lezecké pasáže, kde je okamžitě znát autorova pevná půda pod nohama a kvalita i zábavnost strmě stoupají. Ještě i části o horách jako takových jsou dobré, jakmile nastoupí psychologie, vztahy, romantika je to... divné. Závěrem - jedna hvězdička za lezecké pasáže a jedna za závěr, který jsem v takové podobě nečekal. A možná půl hvězdičky za to, že je to Joe Simpson. Bohužel :-(.

Kniha Gomora není románem, je více dokumentem, který popisuje praktiky neapolské mafie. Svět naprosto neregulovaného trhu, peněz, násílí, vydírání, zotročování... Styl knihy je poněkud strohý a soustředí se především na fakta. Mnoho pasáží působí až příliš jako suchý výčet praktik a jmen, ve kterých jsem se při čtení mírně ztrácel. Ale surovost té knihy, to, že je psaná bez příkras, odhalí bezskrupulóznost a strojovost celého systému i bezvýchodnost celé situace. Soutěž bez pravidel, trh bez jakýchkoli přívlastků, kde silnější (ekonomicky i "fyzicky") bere vše, a kde lidé jsou jen další položka v účtech. Závěr: zajímavé a velmi poučné avšak místy dosti hutné a suché čtení.

Historické romány stojící pevně na skutečných událostech mám velmi rád. K mému velkému potěšení se mi dostala do rukou kniha, o které jsme se neučili na gymnáziu v literatuře, ale která by si to velmi zasloužila. Z polské románové literatury je u nás znám především Henryk Sienkiewicz – jeho knihy však historii vykreslují spíše "jak by měla být" než jak byla. Potopa byla dobrá (byť s poněkud nacionalistickým nádechem), Quo Vadis taky ušlo (i když na můj vkus bylo až příliš naivní). Henryk dostal v hodinách literatury prostoru dost.

Kdo však nedostal prostor žádný, a zasloužila by si jej přinejmenším stejně, je Zofia Kossak. Polačka, která je považována za jednu z nejlepších autorek historických románů. A dle mého názoru zcela právem. Román Křižáci je románem se vším všudy, ale zároveň je skrytým historickým dokumentem. Autorka perfektně nastudovala historické prameny (k čemuž se doznává s omlouvou, že všechny nelze uvést, ježto by to způsobilo neúměrné zvětšení tloušťky vytištěné knihy :-)), takže téměř veškeré události a postavy v knize jsou historicky doloženy (s výjimkou polských rytířů, k čemuž se autorka čestně doznává). Zájemce o dějiny 1. křížové výpravy pravděpodobně nenajde poutavější učebnici. Ono dodržování historicky přesné linie má boční efekt v tom, že je to místy dosti depresivní čtení, přičemž autorka v závěrečném doslovu píše, že to nejhorší (= největší zvěrstva) raději odfiltrovala. I přes tu depresivnost (či právě pro ni) mám pro Zofii Kossak jen slova chvály, téměř mohu říci, že jsem z Křižáků nadšen. Dávám facebookový palec (aspoň tři palce) nahoru.

V poslední době jsem trávil svůj knižní čas znovučtením Švejka – v současné politické situaci je to velice aktuální. Nicméně paralelně jsem zvládnul knihu, u které bych se krátce zastavil. Jedná se o nejslavnější dílo bratrů Strugackých Piknik u cesty. Ze začátku to vypadalo na zcela tuctovou sci-fi na téma dobrodružství při vyzvedávání pokladů. Strugačtí však jdou trošku více na dřeň – je zajímá více člověk a to, co může s jedincem kontakt s jinou civilizací udělat. Režisér Tarkovský si knihu vybral jako námět pro svůj slavný film Stalker, resp. ve filmu potlačil onu dobrodružnou stránku knihy a rozvinul především lidský motiv (scénář napsali společně s režisérem i bratři Strugačtí). Film je ve srovnání s knihou poněkud hodně hardcore a vyžaduje zkušeného diváka a i jeho závěr a vyznění jsou mírně jiné. U knihy je možné více odpočívat, navíc si v ní každý asi bude hledat to své zajímavé, což je právě to, co ji podle mě činí knihou dobrou, která stojí za přečtení.

Opět Božena Němcová... Babička mě v 5. třídě ZŠ moc nezaujala (spíše vůbec), což nic nemění na tom, že Božena Němcová je fenomén české literatury. A jako taková si zaslouží šanci. Třeba jsem se ve svých 11 letech pletl. Šanci dostal konkrétně Pan učitel, pokud mě pamět neklame, je to také vychvalované dílo. Teď marně přemýšlím, co napsat. Proti řemeslné stránce asi nemám nic. Pocity dítětě, které má jí poprvé do školy (t.č.) jsou velmi věrohodné. Pak následuje idyla – možná bych řekl, že následuje popis něčeho, co si autorka toužebně přála i vysnila. Nerad bych jí křivdil a ještě méně rád bych urazil těch několik málo jedinců, kteří k popisovanému panu "Mirek Dušín + Albert Schweizer" učiteli svými parametry konvergovali. Možná i v dané době ta kniha mohla sloužit jakožto dobrá základní příručka pro začíjící kantory, případně jako nástroj sloužící národnímu obrození, prosím. Ale tak trochu marně v ní hledám něco, co by mohla přinést dnes – snad jen exkurzi do stylu myšlení tehdejších obrozenců (jen pro jistotu dodávám, že jejich přínos pro národ a český jazyk nijak nesnižuji!). S běžnou realitou se společné body hledají těžko, čtivost dosti špatná. Dostane-li toto na stůl dítě školou (ZŠ) povinné, pak jediný výsledek bude, že "je to nuda, ostatní knihy jsou stejné, takže je lepší nečíst vůbec". Nemohu si pomoci, ale Božena Němcová si, co by beletristka, u mě reputaci nenapravila. Takže stále platí, že číst ji ano, ale v pozdějším věku a jako studijní literaturu. Přes palubu ji neházím a něco dalšího ještě zkusím. Nuž uvidíme.

Myslel jsem si, že o atentátu na Heydricha už toho vím docela dost. Tudíž mi kniha Dva proti říši dost dlouho ležela v regále aniž bych měl chuť se do ní dát. Jak by se také dalo napsat zajímavě něco, co už bylo 100x omíláno. Mýlil jsem se. Dva proti říši je román, který se snaží maximálně stavět na historické skutečnosti, přitom však není čistým dokumentem. Kdyby byl celý vymyšlen, je výborný – vymyšlen však není. Už během čtení jsem si ověřoval některé skutečnosti a existenci postav. Vše víceméně sedí a mohlo se odehrát tak, jak autor popisuje. Místy mi vadila trošku větší porce patosu, ale kdo může vyloučit, že to právě tak nebylo? Vždyť mnohé události nejsou 100% zdokumentovány a jejich skutečný průběh se pravděpodobně nikdy nedozvíme (např. smrt kapitána Morávka). Autor dokázal skloubit román a dokument v jedno a dokázal to výborným způsobem. Nebál bych se toto dílo uvést mezi doporučnou literaturu pro hodiny dějepisu, bylo by jistě přínosem.

Četl jsem hodně Messnera a jeho popisy výstupů v Himaláji. Znám i jména horolezců, kteří pokořili první osmitisícovky. Dají se zjistit snadno, jsou slavní, stejně tak jako i jména mužů, kteří při zdolávání vrcholů v Himaláji i Karakoramu zahynuli. Himalájští tygři jsou první kniha, která se věnuje těm, kteří stáli v pozadí velkých výstupů a dobývání 8tisícových vrcholů, místním obyvatelům – šerpům. Celé vyprávění je sledováno z jejich pohledu, jejich útrap, štěstí, úspěchů i vztahu k bílým sáhibům. Kniha je napsána poměrně prostým způsobem, přitom však nesmírně poutavě, je to takové to "čtení jedním dechem". Skoro bych řekl, že je to jedna z nejlepších knih o horolezení, jakou jsem kdy četl. Kromě popisu samotného zdolávání hor totiž nezapomíná na ducha horolezení, na popis přátelství lidí na jednou laně. A v tom je svým způsobem výjimečná.

Milenec hvězd je kniha, která vypráví o pašeráctví na ruskopolské hranici mezi světovými válkami. Měl jsem vydání z roku 1938 a tomu i lehce odpovídá jazyk a překlad knihy (pašerák == podloudník :-)). Kniha je to zároveň autobiografická, což jí přidává kladné body. Má zřejmě být i napínavá/dobrodružná, ale zdá se mi, že tento její aspekt je cílem na mladší čtenáře. Ostatní se dozví něco z historie, pravděpodobně nejzajímavější pasáže jsou z vězení a pro některé i z velkých pitek (a není důvod nevěřit tomu, že to opravdu vypili). Toť zřejmě vše.

"Červená knihovna", "červená knihovna", ... Tak mi blikal varovný nápis v hlavě, když jsem tuto knihu přebíral od sestry. Nejdřív si ji půjčila přítelkyně a zvládla ji asi za den a půl. Hmm, hmm, asi to nebude špatné jdeme na to. Předně, je to v mnoha pasážích červená knihovna. To je prostě nutné přetrpět. Naštěstí to není jen červená knihovna, ale velké části knihy jsou i celkem zajímavé – je to takový lidský pohled na Afghánistán v průběhu jeho bouřlivého období posledních 40 let. A také na to jak se (ne)měnilo postavení žen během té doby a jiné celkem zajímavé detaily. Kdyby se ta kniha trochu zredukovala, vycházely se některé moc srdcervoucí pasáže, tak by jí to dost pomohlo. Takto nemohu více než 3 hvězdičky.

Poděkování musím vyjádřit kolegovi z práce, který mě jemně navedl na fenomén Terry Pratchett. Prostě jen přinesl knihu Malí bohové a řekl, že si to mám přečíst, že je to dobré. Žádné oslavné chvalozpěvy, nic. Tak jsem do toho pustil... Ať už samotný Pratchett nebo překladatel Jan Kantůrek, to není asi tolik důležité – kniha samotná je výborná a plná různých narážek a jemného humoru, který si moc servítky nebere. Malí bohové jsou především o náboženství, jsou oslavou víry. Skutečné víry. Rozhodně pak není kniha oslavou instituce víry, tedy církve (víceméně obecně, ale katolická církev zde byla nejspíše vzorem). Jako celek by se mohla brát i více než vážně. Neubráním se zde srovnání se Salmanem Rushdiem, jehož Satanské verše mu vynesly ze strany íránského režimu rozsudek smrti. Satanské verše jsou mnohem složitější a mnohovrstevnější knihou než Malí bohové a zdaleka neútočí na církev jako takovou. Pratchett je mnohem ostřejší, má však štěstí v tom, že křesťanská církev není extrémně militatní a s výjimkou maličkého Vatikánu nemá nikde na světě zvláštní politický vliv. Snad to tak i zůstane a kniha Malí bohové nebude mocnými zatracena – byla by to velká škoda.

Po nedávném úmrtí Josefa Škvoreckého jsem si uvědomil, že jsem jej vlastně nikdy nečetl. Je celkem známým a populárním spisovatelem... Původní plán rovnou se vrhnout na asi jeho nejslavnější dílo – Zbabělce. Ale knihovna chtěla jinak (dílo nebylo k mání), tak mi přítelkyně přinesla Nevěstu z Texasu. Kniha je lehkým románovým vhledem do americké občanské války a především české stopy v ní. V doslovu nakonec autor uvádí, že si poměrně pečlivě nastudoval historické prameny a tedy i ona česká stopa není výmyslem. Rozhodně Škovorecký umí dobře psát a má humor, který mi byl velmi sympatický – zejména je vidět, že Škvorecký má rád Haškova Švejka. Získal si mě velmi svojí (jak přiznal vymyšlenou) postavou Jana Ámose Shakea... Jak vidno, jisté narážky nelze přehlédnout. Už se těším na další přísun Škvoreckého tvorby.

Je to ostuda, ale prostě jsem nestíhal sem něco napsat (nebo se mi nechtělo). A to ne že bych nic zajímavého nečetl. Zejména jsem konečně zakusil Buhumila Hrabala a jeho Krasosmutnění. Hlavní dojem, který jsem si z něj odnesl je především krásno – Hrabal má prostě a jednosuše velice krásný jazyk, takový bohatý a příjemný na čtení. A přitom píše o docela obyčejných věcech. Je velmi příjemné klouzat po řádkách knihy a vychutnávat si tu nádhernou češtinu. Moc si nevzpomínám na jiného autora, který by něco podobného dokázal. Má to svoji kouzelnou poetiku, která, nemohu si pomoci, byla docela pěkně zachycená i ve filmu Postřižiny. Prostě pohlazení po duši...

Douglas Adams je mrtev, ať žije Stanisław Lem. Pravověrní "Stopaři" mě za následující řádky budou proklínat až do konce života, ale já prostě musím. Od Lema jsem zatím četl spíše ty serioznější věci. O to více jsem byl překvapen Kyberiádou. Zařazení mezi žánr kosmická groteska je přesné. A co především mě vede k větě vyslovené na začátku tohoto hodnocení? Především jsem měl zpočátku lehký pocit, že něco podobného jsem už četl – absurdní styl humoru Lema velmi připomíná Adamse. Adams mě ovšem nijak převratně skvělý nepřišel. Také jsem pátral a Lemova kniha je o nějakých 9 let starší než Stopařův průvodce Galaxií. Spekulace nechám stranou... Krom toho, Lem je prostě lepší a jeho humor propracovanější – jemné narážky na kde co jsou všudypřítomny a zejména lidé věnující se informatice, matematice a příbuzným oborům si přijdou vrchovatě na své a královsky se pobaví. Mj. se čtenář naučí několik desítek nových slov ;-). A to už stojí za přečtení ne? Mimochodem, víte skutečně kolik je 2+2?

Nejdříve omluva. Omluva směřuje k mému strýci, který je učitelem. Učí dějepis. A je do historie docela zapálený. Kdysi dávno, kdy jsem byl ještě puberťák střední školou povinný, mi daroval knihu. Koukl jsem na ni a jako nudný blábol ji odložil do police. Ležela tam až do nedávna, kdy jsem přemýšlel, co si přečíst a zrovna nebylo moc po ruce co. Tedy až na onu knihu. Moc jsem si od toho nesliboval, ale pustil jsem se do ní. A šlo to. A šlo to skvěle. Kniha Ve znamení Erató je věnována životu Václava I. Lucemburského (syn Jana Lucemburského) a dokazuje, že i nedramatické a námětem nepříliš silné téma lze zpracovat velice zajímavě a čtivě. Václav nebyl válečník jako jeho otec, byl více umělcem a básníkem – čtenář nemůže čekat bitvy ani jiné "dobrodružné" zápletky. Přesto je plně vtažen do děje, sleduje osudy Václava od jeho narození do jeho smrti. Osobně jsem si udělal mnohem lepší představu o celém tom období (způsoby chování, politika, život). Takto by měly vypadat učebnice dějepisu, troufám si tvrdit, že pojem "dvorská lyrika" by pak nezapadl mezi další šedivé termíny, které si člověk snažil ve škole nasoukat do hlavy. Jan Šmíd je bezesporu autor, který si zaslouží mnohem větší pozornosti – není sice historikem a některé pasáže knihy pravděpodobně malinko přibarvil, přesto se domnívám, že čtenáři přináší mnoho – jak stran zábavy, tak historického exkurzu.

My děti ze stanice ZOO byla kdysi nejoblíbenější knihou mé sestry. Já ji (tedy tu knihu) tenkrát ostentativně ignoroval, protože jsem byl jaksi nad věcí a o feťáci v Německu mě nezajímali. Viděl jsem pouze filmovou adaptaci této autobiografie mladé dívky, která se stala závislou na heroinu. Ta filmová adaptace je výborná, ale mám pocit, že nezachycuje zdaleka vše. To, co se mě nejvíc dotklo je naprostá syrovost, brutálnost a niternost výpovědi hlavní "hrdinky" Christiany. Nic se nezamlžuje, nezlehčuje, vše je předkládáno čtenáři bez jakýchkoli ohledů na něj. Ta kniha je nesmírně drastická a při jejím čtení se mi stále připomínal film Katka. Nejstrašnější mi však při zpětném pohledu připadala zejména první část knihy – způsob, jakým se společnost vypořádala s podporou rozvoje dětí. Naprostý nedostatek možností jak rozumně vyplnit volný čas, zákazy, příkazy, oplocování pozemků a apatie projevovaná ze strany dospělých a dokonce i úřadů, prevence téměř nulová... Konec konců, přečíst si to můžete sami.

Když se podíváte do mého seznamu přečteného pod písmeno B, tak tam najdete Charlese Bukovského a poznáte, že jej mám velmi rád. Následující řádky jsou proto všechno, jen ne objektivní. Moravskou rapsodii jsem dostal jako dárek (jedné nejmenované osobě patří můj dík!) s tím, že se mi to bude určitě líbit. A líbilo. Jaromíra Konečného si troufnu označit za drobnou reinkarnaci právě Bukovského – neodbytná podobnost ve stylu vyprávění, kdy čtenář neví, kdy ho autor už vodí za nos a kdy ještě ne, zvláštní styl humoru, boj se společností ("já vás mám na háku a můžete mi políbit vyvíteco" - i když "v nitru jsem dobrej kluk"), ... Zkrátka, našlo by se toho dost. Konečný je však oproti Bukovskému uvěřitelnější (vynecháme-li Bukovského Šunkový nářez) a vzhledem k českým reáliím i bližší. Víc se věnuje vnitřním pocitům, člověk nemá problém mu porozumět – to Bukovskému docela chybí. Nejvíc je to cítit v oblasti lásky a erotiky. Bukowski téměř vždy tak nějak "pornofilmově šuká", Konečný je prostě jiný, veškeré věci prožívá niterněji (i když tohle slovo zní zatraceně divně), za což má u mě velmi kladné body. Celé to má pak jiný rozměr a z určitého pohledu se mi líbí víc. Takže i když nenávidíte Bukovského, nevěšte hlavu. Zkuste Konečného.

Moje zahraniční zkušenosti říkají, že Kafka je v podstatě jeden z nejznámějších českých autorů vůbec. Ačkoli on sám pravděpodobně neměl zcela jasno je-li více Čechem nebo Němcem, víceméně jsem se v zahraniční setkával s názorem, že je autorem českým – stačilo říci odkud jsem a pokud šlo o literaturu, pak následovali Kafka a Jaroslav Hašek.

Proces je Kafkovým nedokončeným dílem a troufám si tvrdit i nejznámějším (i těm, kteří v podstatě nečtou). Považoval jsem dlouhou dobu za svoji chybu, že jsem dílo, považované za stěžejní i ve světové literatuře, nečetl. Částečně to bylo dané vlivem okolí, kdy mne mnozí odrazovali (náročnost, nuda, ...). Ale i právě proto jsem si nakonec Proces vypůjčil. A jak to vidím?

Začnu oklikou - všimněte si, kdy jsem napsal poslední své hodnocení. Ano, skoro před rokem. Ne, nečetl jsem Proces celý rok – pouze asi 8 měsíců. Předesílám, že na vinně jsou z velké části mé sportovní a především horské aktivity, které odčerpávaly energii, kterou čtení Kafkovy knihy vyžaduje. Čtenář se prostě musí smířit s tím, že když večer padne do postele, tak vzít si na hodinku před spaním do ruky Proces není to pravé ořechové. Není to prostě beletrie, která pomůže přerazit únavu svojí čtivostí. Já tyto situace řešil čtením již přečteného (především tedy toho, u čeho není nutno moc přemýšlet, ale čte se to samo). Proto ta prodleva 8 měsíců – tedy nikoli, že by Proces byla špatná kniha, ale právě hledání dostatku klidu. Musím však dodat, že v případě Procesu to není podstatné. Možná nemá čtivost, ale má tu druhou ingredienci, které říkám "mít něco do sebe" – po přečtení neodložíte a za 2 dny nevíte o čem to bylo. On Kafka je opravdu geniální v popisu atmosféry celého "procesu", byrokratické mašinérie světa, která semílá obyčejného člověka, potácejícího se mezi snem a realitou. V podstatě je to velice brutální kniha, kterou nelze doporučit lidem s depresemi. Ale rozhlédneme-li se dnes kolem, kolik "procesů" kolem sebe vidíme a zažíváme?

Konečné hodnocení bych rád odůvodnil. Mnoho autorů dokáže skloubit čtivost i (říkejme tomu) "filozofičnost" dohromady. Tito pak mají u mě absolutorium (Waltari, Eco, Hemingway). Kafka má jen půlku z toho. Proto jen 4 hvězdičky. Ale je to jako u některých filmů – máte pocit, že nic moc, jdete z kina a už si říkáte, že to nebylo tak špatné a časem máte chuť se na to podívat znovu a zjišťujete, že je to lepší a lepší... Tak uvidíme.

Ondřej Neff je v ČR poměrně známá postava a to nejen ze světa knih. Mj. je zakladatelem portálu Neviditelný pes a čas od času přispěje do různých periodik se svými politickými názory (spíše výrazně pravicového zaměření). Čtenářům je však spíše znám jako autor sci-fi literatury. Já osobně jsem s ním měl dosud tu čest pouze v komiksu Arnal a dva dračí zuby (kreslil Kája Saudek), který považuji za vrcholné dílo tohoto žánru v ČR vůbec. Pomineme-li Saudkovi vynikající kresby, pak i samotný děj komiksu, svérázný humor a atmosféra vůbec – zkrátka vynikající. Se zvědavostí jsem proto začínal číst Tmu.

Námět knihy (v určitém okamžiku přestane fungovat na celém světě elektřina jako fyzikální jev) považuji za velmi originální a velmi silný. A to je bohužel nejslabším článkem celé knihy, protože bych řekl, že se z toho dalo vytěžit mnohem více. Těžko však soudit – zdá se mi, že kniha je cílena nikoli na dospělé publikum, ale spíše na mladší čtenáře. Mnohdy až neuvěřitelné zjednodušování, nereálné dialogy a celková nekomplikovanost děje i postav tomu výrazně nasvědčují. (Pomíjím velmi primitivní antikomunismus – autorovy politické názory jsou celkem známy a doba, ve které kniha vznikala, také). Pak ovšem těžko soudit. Čtivé je to velmi a bez jakýchkoli diskusí se to teenagerům musí líbit. Dospělý čtenář se pak bude při čtení mírně ošívat, ale jistě to zvládne také. Navíc konec knihy příjemně překvapí. A malá motivace závěrem: nejste-li příznivci Václava Klause, pak v knize najdete přinejmenším jedno zajímavé místo, které s trochou černého humoru oceníte :-).

Prostě mi to nedá – bestselery a jinak význačné a významné knihy komentovat musím. Tedy Mlčení jehňátek není výjimkou. Zároveň s tím se zastavím i u pokračování, které dostalo jednoduchý název Hannibal. Předně k Mlčení jehňátek. Je to dobré, má to napětí, pro mě to bylo umocněné tím, že jsem neviděl film (který je údajně také skvělý). Asi není více co dodávat. O to větší je pak zklamání z Hannibala, který už mi přijde jako takové dojení dílu předchozího, už začátek knihy je jaksi připitomělý (resp. především vedené dialogy). Byť se to jakž takž spraví a první půlka knihy celkem jde, pak už to začíná být opravdu hodně přitažené za vlasy. Jako samostatná kniha možná, ale na dílo, které je pokračováním předešlého, je to příliš velký sestup z výšin. Možná je to škoda. Ale nelze nesrovnávat...

Po Tulákovi po hvězdách mě pan London opět velice ale velice příjemně překvapil. Dle informací na přebalu knihy se jedná o dílo s autobiografickými prvky, což už mě tolik nepřekvapuje. Osobně se domnívám, že je to kniha o výjimečnosti, genialitě, síle a cílevědomosti v moři všednosti, předsudků a průměrnosti – nemohu posoudit nakolik je propastný rozdíl mezi spisovateli realitou, ale soudím, že to bude stejné jako v oboru, kterému se profesně věnuji (kde jsou rozdíly propastné). Tudíž mohu knihu Martin Eden považovat svým způsobem za velmi (a krutě) pravdivou.

To, co mě především fascinuje, je ona surovost s jakou jde hlavní hrdina za svým snem, to otvírání svých možností, nových obzorů a lepšího pochopení – a zároveň s tím zjištění, že naprostá většina těch, jimž chce autor své sdělení (to v čem vidí genialitu a krásu) předat není schopna to vstřebat a pochopit. Nebo z toho udělat jen plytkou frašku. Nechci prozradit více, abych čtenáři nezkazil dojem, ale i celé vyvrcholení knihy je více než skvělé (a svým způsobem krutě pravdivé). Nyní musím doplnit seznam mých nejoblíbenějších knih. Vám přeji příjemné zážitky s Martinem Edenem.

Tato kniha není čistým románem, chcete-li beletrií. Osobně bych ji klasifikoval jako dokumentární román (pokud taková kategorie vůbec existuje). Něco na způsob Běhounkových Trosečníků polárního moře a Orwellova Holdu Katalánsku. Čtenář se díky autorovi, rodilém Čečenci, dostává do oblasti Kavkazu na území čečenského národa, který odpradávna více či méně úspěšně odolává tlaku Ruska, svého silného souseda. Kniha je částečně autorovým životopisem a začíná jeho dětstvím a díky osobě autorova otce nás poutavě seznámí i s historií Čečenska. Postupně se probereme dobou, kdy ještě existoval SSSR, a problémy, se kterými se čečenští "sovětští" občané museli potýkat. Plynule pak s autorem, v té době již vystudovaným chirurgem, přejdeme konec éry SSSR a obě čečenské války s Ruskem, až po autorův útěk do USA.

Čeho lze na této knize cenit nejvíce je autentičnost. Za celou dobu nemáte důvod autorovi nevěřit, víceméně je velmi věcný, snaží se události podat maximálně objektivně (jako lékař ošetřuje bez výjimky ruské vojáky i čečenské bojovníky) a nemá tendenci obecně odsuzovat (ale nebojí se vyjádřit proti konkrétním problémům, především proti mnohým praktikám ruské armády, potažmo velení, proti ruským profesionálním vojákům – kontraknikům, ale i čečenským extrémistům). Za zcela unikátní pak považuji popis reality války, kterou autor především vnímá jako tragédii pro civilní obyvatelstvo. Jen ukazuje, že válka zůstává stále válkou (opět nemohu nevzpomenout Remarqua a jeho Na západní frontě klid).

V pokračující válce se autor postupně vyčerpává a jeho lidský přístup k pacientům a nerozlišování bojujících stran mu nakonec vynesou rozsudek smrti ze strany čečenských extrémistů i "zatykač" ze strany ruských vojenských kruhů. Což ho donutí k útěku ze země – moment, na který pravděpodobně nejvíce doplatí opět civilisté, ale i ruští vojáci a čečenští bojovníci (paradoxně i z řad kontraktniků i čečenských extrémistů), které všechny ošetřoval.

Kniha je pohledem na Čečensko, pohledem, který se značně odlišuje od "oficiálních" informací, které k nám z oblasti proudí. Navíc se to velice dobře čte. Zkrátka výborná možnost rozšířit si obzory.

Už je to nějaký pátek, kdy jsem se tady rozplýval nad knihou Na západní frontě klid. Rok se s rokem sešel a já se dostal k dalšímu Remarquovu výtvoru a tím je Nebe nezná vyvolených. Přečetl jsem a jen mě to utvrdilo v názoru, že Na západní frontě klid je román, který vyčnívá nad ostatní. Nebe nezná vyvolených je Remarque na první pohled – což je na jednu stranu dobré, protože je to dobré čtení, a na druhou stranu špatné, protože to začíná být dost nuda (a u této knihy jsem tento pocit měl). Domnívám se, že je to dáno spíše tím, že je to až několikátá Remarquova kniha, kterou jsem přečetl. I reakce okolí mne v tom utvrzují (několik lidí mi řeklo, že se jim to velmi líbilo, dokonce více než knihy, které já považuji za lepší). Kniha je to tedy dobrá, ale nic nového nepřináší a Na západní frontě klid v žádném případě nepřekonává. Jejím přečtením získáte ducha "Remarqua", ale asi nic víc.

Tkalci saramyrští je opravdu hezký název pro knihu. Dává tušit, že by snad mohla přinášet vybájený příběh, ale ti tkalci v názvu... Skoro jako název pro pohádku :-). Ale pohádka to není a tkalci nejsou obyčejní tkalci. Svým způsobem se dá kniha zařadit do žánru politické sci-fi fantasy. Zvláštní fantasy, protože námět je (pro mě) celkem nový a neotřelý, což se počítá. Stylem se trošku se podobá Feistovi, ale navíc je to okořeněné i špetkou erotiky :-). Zdá se, že to autor přeci jen cílil na staršího čtenáře, což v konečném důsledku zvyšuje věrohodnost. Vyprávění je celkem zajímavé, přesto jsem na spoustě míst měl neodbytný pocit, že tohle už jsem předtím četl (možná je to dané tím, že mocenské a politické čachry jsou pořád stejné). Musí však přiznat, že rozuzlení na konci i mě lehce překvapilo. Podtrženo sečteno, je to skvělá kniha, když si chcete odpočinout – a není poslední. Uvidíme tedy, co přinesou a čím překvapí další díly.

Vítejte v Bradavicích a tentokrát už nejspíš skutečně naposledy. Otázkou zůstává, je-li to dobře nebo špatně. Ale 7. díl je tady a s ním i dlouho očekávané vyvrcholení celého příběhu. U minulých dílů jsem se opravdu dobře bavil, takže jsem velmi netrpělivě a namlsaně očekával i sedmičku. Jaká tedy je?

Předem říkám, že sedmý díl je výborný, ale ne tak dobrý jako díly předchozí. První jeho půlka dost přešlapuje na místě a ne a ne se pořádně rozjet. Pak ovšem kniha dostane ten správný spád a opět dokáže strhnout. Konec je však dle mého názoru trošku rozpačitý a vlastně tak trochu očekávaný. Možná i trošku překombinovaný. Nicméně je tam i jedno překvapení, které jsem tak úplně nečekal :-). Pokud jste prošli celým příběhem, tak si ten poslední díl ujít nenecháte – i když není takový, na jaký jsme se těšili.

Jack London byl pro mě dříve zakázané pásmo. Kdysi jsem totiž udělal tu chybu, že jsem se pokusil přečíst jeho knihu, ale nebyl jsem na ni dostatečně připraven. Později se mi dostala do rukou kniha povídek Mezi lovci perel, ale popravdě mi přišla jako nic moc. Proto se mi ani do Tuláka po hvězdách extra nechtělo. Byl jsem však přesvědčen a v žádném případě nelituji! Děj knihy je takový zvláštní, sám nedokážu zatím říct, co přesně autor sleduje - o to více je to zajímavé. Nemáte pocit, že zase čtete dobrou tuctovku, ale dostáváte materiál na přemýšlení zabalený ve skvělé čtivosti. Jen bych to spíš dal tak 20+. Je to kniha, do které se vyplatí dospět.

O Švejkovi už byly napsány stohy papíru, takže cokoli dalšího vyplodím já, bude jen nošením dříví do lesa. Ale přesto se toto v cizině pravděpodobně nejznámější dílo české literatury neodvažuji přejít mlčením. Takže: není to lehká kniha (doporučuji pro věkovou skupinu 20+, ale je to individuální), je to výborná kniha, film s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli je o něčem jiném. Základní otázkou zůstává, jestli je Švejk skutečně blb nebo je tak "vychcaný" a jen blba hraje. Osobně se po přečtení přikláním k druhé možnosti. Ale obávám se, že jde o nerozhodnutelný problém. Mimochodem, některé věci se nemění – když se ztratí jedna uniforma, tak se vyšetřuje, prověřuje, padají hlavy... ale ztráta 2000 párů bot nikoho nezajímá. Nepřipomíná vám to něco?

Kniha Kořeny na mě velmi silně zapůsobila a rozhodl jsem se ji zařadit do svých nejoblíbenějších. Kdysi dávno jsem viděl stejnojmenný seriál, který byl, pokud si dobře vzpomínám, docela populární. Mně se také líbil. Kniha se mi však dostala do rukou až nyní. A je vynikající - jak pro svou dokumentární stránku (dozvíte se mnoho o běžném životě vesničanů v Africe, o osudech černých otroků prodaných do Ameriky) tak pro stránku vypravěčskou. Oba tyto aspekty dokázal Haley mistrně skloubit. Závěr je velmi emotivní - autor se vrací ke svým "kořenům", do africké vesnice, kde se narodil jeho předek Kunta Kinte. Podle informací, které jsem našel na internetu (anglická wikipedie aj.) se Haley při svém pátrání po rodové linii dopustil řady chyb a je velmi pravděpodobné, že nenalezl "svého" pravého předka. Mám však pocit, že tato skutečnost vůbec nic knize neubírá a není nijak důležitá. Pro Haleyho to znamená, že skutečně našel své kořeny, nám ostatním kniha přináší poměrně věrné svědectví doby, otřesného dramatu otrokářství v 18. a 19. století ve Spojených státech amerických. Navíc můžeme najít i trošku jiný rozměr, který pravděpodobně Haley nezamýšlel, ale který prostupuje dějem – opakující se historie o krutosti lidí vůči sobě. Krutosti, která dokáže být za určitých podmínek vystupňována do neuvěřitelných extrémů. Podobně jako Remarquův román Na západní frontě klid, i Kořeny více či méně podvědomě tlačí čtenáře k přemýšlení a nabádají k tomu, abychom již nikdy nedovolili podobné věci. Mimochodem, už jste se někdy styděli za to, že patříte k druhu Homo sapiens?

Nesnesitelná lehkost bytí je další z řady knih, které jsou v mém dlouhém seznamu toho, co bych si rád přečetl. Nyní mohu toto pravděpodobně nejznámější Kunderovo dílo v mém pomyslném seznamu odškrtnout. A hodnocení? Rozporuplné. Možná jsem očekával více. Už samotný název je velmi zajímavý a láká čtenáře, který chce nahlédnout, co se za tím podivným "nesmyslem" skrývá. Ale k věci. Předně je to Kunderův román a je to poznat. I kdybyste o té knize zhola nic nevěděli, tak po několika stranách vám bude jasné, že je to Kundera. Což je věc, která mě na celé knize asi zklamala nejvíce – stále jsem měl dojem, že něco podobného už jsem četl (viz Nesmrtelnost). Jinak se Kunderovi nic vytknout nedá, své řemeslo zná. Je velmi pravděpodobné, že kdybych nejdříve četl Nesnesitelnou lehkost bytí a až posléze Nesmrtelnost, pak by mě zklamala právě Nesmrtelnost. Zkrátka nebylo to "tak nějak" ono. A možná právě proto jsem to četl tak dlouho. A ještě malá poznámka na konec – stejnojmenný film natočený podle románu je opravdu trošku mimo mísu. Osobně se domnívám, že natočit film podle Kunderova románu, tak aby zachytil atmosféru a myšlenku, je nemožné. Ale možná se mýlím.

Hodnocení jedné z knih Jarmily Loukotkové jsem se již dříve věnoval – kniha Spartakus se mi velmi líbila. Ve srovnání s knihou Doma lidé umírají je však Spartakus přeci jen více historickým románem (v tom smyslu, že popisuje dějinné události). Doma lidé umírají je dle mého názoru knihou, která na historických událostech pouze staví svůj děj. Pro tuto knihu platí, že lidé se nemění, mění se jen doba – a zejména politika a politici (jejich touhy, cíle, způsoby jak jich dosahovat) jsou stále stejní. To vše postaveno na zajímavém a poutavém příběhu. Trošku mi tato kniha připomínala Egypťana Sinuheta, ale mírně upraveného do "socialistické" podoby, chcete-li více doleva - je to pravděpodobně dáno kontextem doby, kdy kniha vyšla. Ale nemusíte se bát, žádná indoktrinace marxismem-leninismem se nekoná a myslím, že knihu si může v klidu přečíst i ten nejzavilejší kapitalista ;-). Ještě malá perlička - jednou ráno jsem si u snídaně četl kapitolu o tom, že je někde potřeba někoho uplatit, aby křivě svědčil. Po snídani jsem si na internetu otevřel zpravodajský portál s hlavním titulkem "Svědci v kauze Čunek obviněni z křivého svědectví" – dokonalé...

Dneska se budu místo obvyklého čtení po cestě vlakem věnovat psaní pro tento web. A trošku retrospektivně se vrátím ke knize, kterou jsem četl již před nějakým tím rokem zpět. Je to taktéž na žádost jedné čtenářky mého webu, tak snad bude spokojena :-). O Milanu Kunderovi (nečeském Čechovi – charakteristika, kterou jsem se dočetl v jednom z časopisů, který byl k dispozici v letadle ČSA) jsem již psal – přesněji o jeho románu Nesmrtelnost. Žert je na rozdíl od Nesmrtelnosti Kunderovým ranějším dílem a je méně, jak to jen správně říci, abstraktní, chcete-li obtížný (co se sledování děje a souvislostí týká).

Kundera je výborný spisovatel a jeho talent se odráží i v Žertu. Po všech stránkách je to vynikající kniha. Nedokáži na ní ani s odstupem času najít nic, co by se jí dalo vytknout. Je to přesně ten typ knihy, která se výborně čte a zároveň není jen plytkou beletrií – tj. je v ní zkrátka život, kterému můžete uvěřit, je to to, co se děje a může dít každému z nás. Kunderovi se podle mého názoru podařilo mistrně zachytit atmosféru dané doby. Ať už z pohledu popisujícího tehdejší reálie a vývoj politické situace, tak i z pohledu do duší a rozmýšlení lidí (včetně jejich vývoje a posunu, který zákonitě přichází se změnou celkového společenského klimatu). Čtenáři není autorem vnucován žádný názor, je mu jen předloženo svědectví. Svědectví o komplikovanosti lidských povah, rozhodování a nepředvídatelnosti výsledků lidských činů. Ač byl Kundera v době, kdy psal Žert mladým autorem, dosáhl toho, co se mnohdy nepodaří mnohem zkušenějším a starším spisovatelům – psát čtivě a zábavně a přitom se vyvarovat bezduchosti. Kundera prostě má to něco nepopsatelného, co má každý vynikající spisovatel (Hemingway, Waltari, Remarque, ...) – byť někteří to dokáží předat jen v některých ze svých děl.

Pojďme se nyní blíže podívat na dříve slibované Satanské verše Salman Rushdieho. Není to jen tak ledajaká kniha – za svou slávu vděčí především íránskému vůdci Chomejnímu, který kvůli ní vyhlásil nad Rushdiem trest smrti. Osobně se domnívám, že kdyby se tak nestalo, tak o Satanských verších ví nanejvýše skupina literárních kritiků a úzký kruh zasvěcených intelektuálů. A to zejména proto, že je to velmi obtížná kniha. Abych parafrázoval Hujera z filmu Marečku podejte mi pero: "Byla to obtížná kniha, i já jsem s ní měl problémy...". Ale pěkně vše popořadě.

Knihou se vine několik dějových rovin a je jednou velkou alegorií. Rushdie si hraje s dějem a v podstatě se nedrží normální výstavby běžného románu. Až do tří čtvrtin knihy jsem si pořád kladl otázku, kam tím (sakra) míří a co tím sleduje. Celé se to tak nějak vylouplo až po dočtení, kdy jsem si to nějak všechno poskládal dohromady (i když si, abych pravdu řekl, nejsem vůbec jist, jestli jsem to úplně pochopil). Tedy teprve po dočtení mi došlo, že je to dobrá kniha, a že Rushdie je velice dobrý (ne-li geniální) spisovatel. Zejména v tom, jak neříct zásadní věci přímo a tím je nesmyslně zjednodušit. Ona genialita knihy spočívá právě v onom složitém vyjádření reality – to je tak složité, že se velmi blíží tomu, jaká ta realita (svět) vlastně je (relativnost dobra a zla). Musím konstatovat, že kniha se blížila k hranici mých čtenářských a intelektuálních možností (ale buďte v klidu, nejsem žádný génius, takže máte dost slušnou šanci, že to všechno zvládnete lépe než já). Odměnou bylo ono sladké dočtení a "pochopení". Satanské verše jsou přesně tím druhem intelektuálního díla, které čtete a říkáte si, že to pořád jaksi není ono a že je to nic moc, ale po dočtení toho máte plnou hlavu, přemýšlíte, rozplétáte až dojdete časem k závěru, že to bylo výborné a chcete to číst znovu – prostě přesný opak toho, kdy čtete jak diví, ale po dočtení je časem kniha zapomenuta, protože nepřináší nic převratného a nic zajímavého. (Vzácným klenotem jsou pak knihy, které mají obě výše zmíněné esence – čtivost i zajímavost, viz Waltariho Egypťan Sinuhet). Od Satanských veršů však neočekávejte, že byste jim při čtení propadli a zapomněli na okolní svět.

Teď jen pár slov k vyhlášenému trestu smrti. Je pravda, že Rushdieho pohled na vznik islámu, je poněkud svérázný (přinejmenším by se slušelo říci neidealizovaný). A že se neslučuje s oficiálním výkladem toho jak to bylo (i když Rushdie se snaží mlžit a mnohdy nepíše úplně na rovinu – spíše jako "co by kdyby"). Ajatolláh Chomejní zakázal knihu všem věřícím (vyznavačům islámu). Upřímně – myslím si, že to bylo zbytečné. Lidé, kteří v davu ulice provolávali Rushdiemu smrt, protože jim někdo shora řekl, že Rushdie je satan, by se prostě k inkriminovaným pasážím knihy nikdy nedopracovali (resp. naprostá většina z nich), protože je to náročné čtení. A ti věřící, kteří by byli schopni se tam dopracovat jsou dle mého názoru zase na takové výši, že většina z nich by se provolávání smrti v rozlíceném davu neúčastnila, protože je to pod jejich úroveň (i když v davu se lidé chovají jinak než normálně, takže kdo ví...). Každopádně Satanské verše se v dané chvíli hodili některým lidem do politického krámu, takže proč je nevyužít...

Závěrem lze říci, že je to dobrá kniha, ale že není pro každého. Sami si zvažte, chcete-li se hlouběji zabírat otázkami politiky, náboženství a filozofie. Doporučuji spíše dospělým čtenářům (25+).

Série knih o dospívajícím mladíkovi – zneuznaném intelektuálovi – je dle informací na přebalu i dle informací mé kamarádky a kolegyně Martiny (která mi toto čtení zapůjčila – díky) velmi populární (zejména ve Velké Británii). Nu, dobrá, dal jsem se do čtení. Výchozí informace naznačovaly, že mě čeká trošku jemnější Mládí v hajzlu. Takže jsem se těšil. Výsledkem bylo mírné zklamání – ne že by se to četlo špatně, ale až na pár dobrých fórů jsem se opravdu pořádně nezasmál. Spíše tu četbu provázel lehký úsměv (jak jsem se posléze z doslovu dozvěděl, pro absolutní vychutnání si specifického stylu humoru Sue Townsendové, je potřeba znát dobře události, zvyky a jiné detaily dané doby ve Velké Británii). Zkrátka jsem se po přečtení Tajného deníku Adriana Molea do dalšího dílu nějak zvlášť nehnal. Ale přesto to ve mně zanechalo jakousi stopu (příjemně odpočinkově se to čte). Pustil jsem se tedy nakonec i do Hořkého zrání...

Nevím proč, snad konjunkce Jupiteru se Saturnem, snad mé "neočekávání" čehokoli, Hořké zrání Adriana Molea bylo podstatně lepší než jeho Tajný deník. Člověk se zkrátka musí naladit na onen specifický druh humoru a pochopit, že hlavní hrdina a jeho rodiče prostě nejsou normální – s čímž je potřeba se i smířit a následně veškeré své vnímání obsahu knihy tomu přizpůsobovat. Zkrátka nebránit se tomu. Onen specifický druh humoru je pravděpodobně jedním z anglických druhů humoru, ale Monty Pythoni to nejsou. A nenormálnost hlavního hrdiny? Nejsem si zcela jist nakolik je Adrian Mole magor, protože si to autorka přeje, a nakolik je magor, protože je autorka žena a nikdy nebyla dospívajícím klukem. Někdy jsem při čtení prvního dílu žasl nad Adrianovými zcela absurdními názory neslučitelnými s myšlením teenagera mužského pohlaví. Abych to přiblížil, tak mi to chvílemi připadlo jako 1+1=3 (pro matematiky znalé hnidopichy dodávám, že operátor plus je zde obvyklé sčítání nad množinou přirozených čísel :-)). V tomto ohledu podává Mládí v hajzlu (zejména první díl) mnohem pravdivější (ne, vlastně jsem chtěl říct, i když je to možná kruté, pravdivý) obraz myšlení dospívajícího teenagera.

Jak na tom tedy suma sumárum vlastně Adrian Mole je? Něžnější a hezčí polovina lidstva to asi přijme v pohodě (ne moc přitažené za vlasy). Ta druhá ne tak hezká a ne tak něžná (sorry chlapi) polovina lidstva se přes to musí přenést, říct si, že Adrian je přesně to, čemu Freud říká "divný", a bude se bavit taky. Což je přesně to, co jsem udělal a knihu si následně vychutnal. Nebudete se smát, až do bolesti břicha (viz Mládí v hajzlu), ale nuda to taky není. Už jsem zvědavý na další díl...

Krev a spravedlnost nepatří do klasické beletrie. Autor se v knize věnuje zdokumentování prvních pokusů s krevní transfúzí. Naštěstí pro čtenáře to nedělá formou odborné publikace, ale spíše románovou formou. A daří se mu skvěle skloubit formu naučné literatury spolu s formou zajímavého románu – ne, nikoli skvěle, ale absolutně skvěle. Kdyby všechny učebnice dějepisu byly takto dobře napsány, tak by se snad ve školách nemuselo zkoušet. Musím přiznat, že jsem tu knihu četl jak napínavý román, přitom je to však jen kus zajímavě zdokumentované historie (s perfektními odkazy na prameny, ze kterých autor vycházel - z tohoto pohledu se kniha spíše blíží odborné publikaci). Pete Moore ode mne dostává velkou jedničku. Jediné, co mu možná trošku vytýkám, je poněkud rozvleklejší konec, který však nemůže výrazně pokazit celkový dojem. Vřele doporučuji k přečtení.

Opět po delší odmlce přináším nějaké nové recenze – během oné odmlky jsem ledacos zajímavého přečetl a rozhodně to stojí za komentář. Začneme knihou, kterou znají snad i ti, kteří k literatuře moc nepřilnuli. Bestseller Šifra mistra Leonarda byl v nedávné době skloňován ve všech pádech a snad svojí medializací předčil i Harryho Pottera. Je to opravdu tak převratná kniha? Na úvod musím říct, že případ medializace této knihy jen potvrzuje, že to co se propírá v tisku a televizi je ve většině případů nafouklá bublina. A tentokrát tato mediální bublina posloužila především k dobrým ziskům nakladatelů a autora. Jinak si myslím, že by byla jednou z tisíců dobrých, ale přeci jen průměrných knih na našem trhu. Je to zajímavá detektivka, která je na můj vkus trošku moc paranoidní (v celé knize hlavní hrdinové nacházejí skryté symboly opravdu na KAŽDÉM rohu, skoro jsem měl pocit, že i prkýnko od záchodu má nějaký skrytý nábožensko-politický význam). Čte se celkem dobře, ale jak jsem již řekl, nic převratného to taky není - řekl bych, že tak na úrovni románů autorů jako jsou Wilbur Smith, Frederick Forsyth, Tom Clancy apod. Rozhodnete-li se Šifru mistra Leonarda nečíst, tak o nic nepřijdete. Není to špatná kniha, ale převratné dílo světové literatury také ne.

Malleus maleficarum je spis dvou dominikánských mnichů vydaný v druhé polovině 15. století, který se zabývá problematikou čarodějnic a čarodějnictví a především dává návod k pronásledování čarodějnic. Český překlad knihy zní Kladivo na čarodějnice a stejný název zvolil i spisovatel Václav Kaplický pro svůj román. Ten stojí na základě historických událostí - především velkého čarodějnického procesu ve Velkých Losinách a v Šumperku v 17. století.

Osobně mám pocit, že autorovým cílem nebylo podat zcela vyčerpávající a přesný obraz historických událostí (byť se jich dle dostupných informací drží). Spíše chtěl dané události využít k tomu, aby se zabýval lidským myšlením a vnímáním světa v dané době - které v různých podobách přetrvává do dnes (lidé se nemění, mění se pouze doba, ve které se projevují jejich různé vlastnosti). Ať už autor zamýšlel cokoli, v knize jsou především lidé - stateční, hloupí, moudří, lakomí, nenasytní, krutí, lehkomyslní, ... Kaplický napsal mistrovské dílo, které je v mnoha pohledech zcela jistě nadčasové. Není nudným historickým pojednáním plným faktů ani laciným "happyend" románem. Je to velmi čtivá kniha, která není jen bezduchou beletrií. Vřele doporučuji.

Téměř před rokem jsem se na těchto stránkách věnoval fenoménu Harry Potter a knize Harry Potter a kámen mudrců, prvnímu dílu série. Od té doby jsem postupně přečetl všechny zbývající díly až po současně poslední šestý díl, který nese název Harry Potter a Princ dvojí krve. A také jsem si o celé sérii knih (a také filmů) leccos přečetl. Zejména chytří pánové (a asi i dámy), kteří jediní vědí, co je umění (proč mám ten pocit, že stejní pánové a dámy určují, co bude v učebnicích literatury, a který spisovatel je dost na úrovni a který už ne), se vyjadřovali s krajní nechutí. Ale nechť, koneckonců nikdo je nenutí číst, co nechtějí (jsou na tom lépe než žáci a studenti). Každopádně mě to jen utvrdilo v názoru, že jsem asi jiný než oni (prostě debil, klempířský učeň, apod. :-)) a že není třeba brát jejich hodnocení jako fakt. Lépe je sám si přečíst a pak hodnotit.

Zpět k Harrymu. Abych nepředvedl salto mortale z prvního dílu na šestý, vezmu to trošku popořadě. Po prvním dílu jsem nebyl zklamán, ale ani nijak výrazně motivován číst díly další. Naštěstí mi byl druhý díl podstrčen a tak jsem četl. A ono to bylo lepší. Pak třetí díl... Výborné. Čtvrtý... Šílené! Kde to sakra jsem? Aha, měl bych se vrátit z knihy do reality! Už to čtu všude kde se dá... Málem jsem zapomněl vystoupit z vlaku... Pátý díl - momentálně v knihovně není... Rezervuji si ho, už ten samý den ho někdo vrací, utíkám si ho ještě těsně před zavřením knihovny vyzvednout a už jsem zase v jiném světě. Šestý díl - on už vyšel? Paráda! Opět se vracím do jiného světa a hltám stránku za stránkou... Uf...

Nevím jestli je potřeba ještě něco dalšího dodávat. Snad jen že se na sedmý díl těším jak dítě na vánoční stromeček. Ano, podlehl jsem. Kritiky nekritiky, kýč nekýč, je mi to jedno, je to zkrátka skvělé. Je to přesně to, proč je čtení knih tak skvělé. Chvíli se propadnout jinam. Propadněte se taky...

Dnes se podívám na pravděpodobně nejslavnější a nejznámější protiválečný román, klasiku, kterou zná pravděpodobně úplně každý. Mnohými jsem byl v průběhu života přesvědčován, že Remarque napsal lepší knihy než je právě Na západní frontě klid (Tři kamarádi, Vítězný oblouk), takže jsem tento román ignoroval. Nyní mohu zodpovědně prohlásit, že to byla chyba. Na západní frontě klid je ze všech Remarquových knih nejlepší. Myslím, že věrněji popsat realitu lze snad už jen v dokumentární tvorbě – dokumentu však chybí esence, která popsané skutečnosti činí reálnými a dává čtenáři prožitek, který se blíží skutečnosti. Remarque dokázal skloubit popis událostí spolu s vlastním viděním války, které umožní čtenáři téměř prožít totéž, co zažíval na bojišti autor. Ten si na nic nehraje, žádné přehnaně hrdinské scény a srdcervoucí happyendy á la Hollywood nečekejte. Pouze pohled na realitu války (George Orwell ve své knize Hold Katalánsku konstatuje, že román Na západní frontě klid je v podstatě velmi výstižným popisem toho, jak válka vypadá). Ne z pohledu generálů a politiků, ale z pohledu těch, kteří ji bezprostředně zažívají.

Ačkoli jsem zcela proti institutu "povinné četby", zde bych udělal výjimku. Kdyby si museli Na západní frontě klid přečíst skutečně všichni, pak by to na některé třeba zapůsobilo a odložili by své dobyvačné a agresorské choutky k ledu. A kdyby jich mělo být jen pár, i pak si troufám tvrdit, že by to za tu "povinnou četbu" stálo.

Východ, západ je kniha povídek autora, který se proslavil především kontroverzí knihou Satanské verše. Původně jsem si chtěl přečíst právě Satanské verše, ale jak jsou kontroverzní, tak jsou asi i populární, protože jsou v naší knihovně momentálně rozpůjčované. Proto jsem zvolil pro začátek knihu povídek Východ, západ. V zásadě to není špatné, ale byl jsem trošičku zklamán, protože jsem čekal víc. Ta exotičnost a to, že Rushdie je doma jak ve Velké Británii tak v Indii, dává té knize zajímavost. Rushdie i dobře píše, takže se i dobře čte. Ale něco mi tam chybělo (nehledě na to, že v některých pasážích to bylo rozvleklé). Záleží zkrátka na té které povídce. Spíš jsem zvědav na jeho román Satanské verše, který asi lépe ukáže Rushdieho umění. Nemusíte-li Východ, západ číst, tak to nedělejte.

Irvine Welsh je znám hlavně jako autor knihy Trainspotting, podle které byl natočen velmi populární a dle mého skromného názoru i velmi dobrý film (s Ewanem "Obiwanem" McGregorem v hlavní roli :-)). Mně se dostala do rukou kniha Sviňák – aneb mohl bych říci "kniha o tom, kam až může člověk sklouznout, nehledě na to jaké má postavení a možnosti". A život hlavního hrdiny, policejního vyšetřovatele, je opravdu zajímavý... ("Pro všechny stejná pravidla. To bez prdele diviš."). Když jsem začal knihu číst, tak jsem neustále hledal Bukowského – styl je podobný (pro ostřejší slova nejde autor daleko). Jen to bylo stále jakési jiné, ta Bukowského uvolněnost a brilantnost tomu chyběla. Začínal jsem být lehce zklamán. Až posléze jsem zjistil, že tohle nemá a nechce mít s Bukowským vůbec nic společného (to bez prdele diviš :-)). Což postavilo celou knihu do úplně jiného světla. Takže není to Bukowský, Welsh je prostě svůj. A je výborný. Pravda, slovník hrdinů mnohdy překonává slovník dlaždiče, o jejich činech a skutcích ani nemluvě (název knihy Sviňák je myslím velmi výmluvný), takže slušní lidé jen čumí (s prominutím, ale je to výraz výstižný), jak se ten život dá vlastně vést. Brilantní vyvrcholení knihy pak předurčilo mé hodnocení...

Knihy a film – vděčné to téma. Lze totiž srovnávat. V 9x% případů je lepší kniha. Ne vždy je však vítěz jednoznačný. A tento případ se týká také Honu na ponorku. Pro ujasnění – Tom Clancy je spisovatel, který má již za sebou pěknou řádku (převážně špionážních) románů, jak jsem usoudil z nabídky, která na mě vykoukla na posledních listech Honu na ponorku. Tom Clancy je bezpochyby i spisovatelem úspěšným (a zcela jistě i bohatým). Tom Clancy je nepochybně i spisovatelem americkým. Tom Clancy své řemeslo umí a umí ho výborně. V jeho knihách se všechny atributy, které jsem výše jmenoval, spojují dohromady. Což má své klady i zápory. Ale pěkně od začátku.

Film Hon na ponorku je pravděpodobně znám širokým masám, mám dojem, že ho již vysílaly všechny české celoplošné kanály. Hlavní roli sovětského kapitána ponorky v něm hraje Sean Connery (začínám mít skoro pocit, že je nejobsazovanějším hercem filmů dle románových předloh...). Sean Connery je Sean Connery a nemá cenu jej více rozpitvávat – zdvihne kvalitu jakéhokoli filmu. Zdvihl i kvalitu Honu na ponorku. Film považuji ze celkem vyvedený a mám pocit, že v něm jsou potlačeny (divák je tolik nevnímá) některé rysy knihy, což je jen ku prospěchu věci. A nyní k těm rysům, které ve filmu nejsou tolik na očích.

Pokud se vám zdá svět málo černobílý, přečtěte si Hon na ponorku. Jste-li američanofil, je to dílo pro vás. Na jedné straně jsou ti správní, čestní, poctivý, chytří, tvrdě pracující, téměř nechybující a úměrně tvrdí a přísní a spravedliví hoši, kteří bojují za tu jedinou správnou věc, kterou je americká svoboda. Na druhé straně jsou ti zlí, lehce přihlouplí, více či méně neschopní, neuvěřitelně zaslepení, nervózní, nekontrolující se a já už nevím jací darebáci, kterým jde jen o vlastní prospěch případně jsou to zaslepení tupci (s vyjímkou těch, co prchají do USA :-)). Skoro by jeden nevěřil, jak mohl tak dlouho ten Sovětský svaz vydržet a nezhroutil se podstatně dřív. Ale Tom Clancy je Američan, takže bych mu tohle snad ani nevyčítal, konec konců každý jsme svým způsobem zaměřeni na svou vlast a máme tendenci být k ní nekritičtí. Berte výše zmíněné jen jako varování. Ve filmu ten nacionalismus není tak cítit. Nuž hoďme politiku za záda a podívejme se literární kvality oné knihy. Popravdě čte se to dobře, dokonalá řemeslná práce. Ale jaksi se mi zdálo, že tomu prostě něco chybí, něco neuchopitelného, co vás na té konkrétní knize zaujme. Zde jsem měl neustále pocit, že přesně vím, jak ti lidé budou jednat, co udělají atp. takže jsem měl po dvou hodinách čtení takový lehký pocit únavy a nudy. Na druhou stranu některé pasáže byly naopak výborné.

Konečný verdikt – film je lepší v tom, že ta černobílost z něho nečiší všemi póry, na druhou stranu je film ochuzen o dost detailů a souvislostí. Každopádně když si tu knihu nepřečtete asi o nic nepřijdete (i když nutno dodat, že kniha je i jemným úvodem do ponorkové problematiky). Závěrem snad jen dodám, že ta černobílost není pravděpodobně záležitostí všech Clancyho knih (soudím dle jiných filmů dle jeho námětů). Momentálně se mi po té ponorce opravdu žádná z dalších Clancyho knih číst nechce (bude to asi to samé), ale až si trochu odpočinu, tak asi zvědavost zvítězí. Rád bych si udělal přeci jen lepší obrázek a mohl poreferovat :-)

Tak dnes se podíváme na knihu, která by pravděpodobně prošla se ctí i přísným metrem literárních kritiků. Rozhodně totiž není jen tak obyčejnou beletrií pro odpočinek a nepřemýšlení. Je to tak rok či dva, kdy jsem přečetl Kunderův Žert. A to je dobrá kniha. Nesmrtelnost je také dobrá, ale zcela odlišná. Zapomeňte předem na klasický román s danou dějovou linií, jak ho známe. Celý román zdánlivě skáče od jedné nesouvisející události ke druhé a přesto vše spolu souvisí takovým zvláštním způsobem, který z té knihy dělá knihu velice zajímavou. Navíc Kundera psát zkrátka umí, o tom není pochyb. Ačkoli je tedy Nesmrtelnost poměrně obtížným románem, čte se téměř sama a velmi dobře. Což je myslím to, co dělá knihu dobrou knihou a spisovatele dobrým spisovatelem. V mém vydání knihy je v závěru rozbor literárního kritika – což je pořádný nářez. Doporučuji mít po ruce slovník cizích slov, protože ten člověk předvedl naprosto geniální ukázku toho jak napsat něco česky s využitím maximálního počtu cizích slov, které je možno použít. Čeští obrozenci se musí otáčet v hrobě. Ale teď vážně, opravdu nevím, komu to bylo určeno, ale se středoškolskými gymnaziálními znalostmi si zcela jistě nevystačíte a spoustu věcí v tom rozboru nepochopíte (a to si myslím, že jsem na gymplu češtinu neodbýval a zároveň nám bylo informací předloženo dost). Nuž asi to je určeno jen vyvoleným. Konec konců ten rozbor číst nemusíte a knize samotné neublíží.

Ano, opět se konala delší odmlka – jednak jsem toho zase tolik nepřečetl a jednak jsem měl spoustu jiných starostí. Zkusím se příště polepšit. Ale zpět k Asimovovi. Asimov je bezesporu renomovaný autor a Fantastická cesta je zatím jeho druhým samostatným kouskem, který jsem přečetl. A mohu říci, že prozatím tím nejlepším. Je to hardcore sci-fi se vším všudy s dobrou čtivostí i pro čtenáře, kteří tento žánr zrovna nemusejí. Ústředním motivem je zmenšování věcí, zde především lidí (myšleno zmenšování například na úroveň mikročástic). O zmenšování se toho napsalo a natočilo už opravdu hodně, ale řekl bych, že co se týká fyzikálních problémů zmenšování (čehokoli), je Asimov pravděpodobně suverénně nejdál. Obvykle se autoři aspekty možnosti zmenšení člověka na úroveň buňky vůbec nezabývají (neřeší jak velké jsou pak buňky zmenšeného člověka, jak velké jsou tedy atomy, ze kterých se ony buňky skládají atd. atd.). Tohle vše Asimov ve své knize "vyřešil". Otázka je nakolik jsou jeho úvahy neproveditelnou fikcí a zda-li by to každý lepší fyzik okamžitě nesmetl ze stolu několika dobrými argumenty. Nicméně teorie je to vcelku "propracovaná" :-). Knihu si klidně přečtěte a třeba někdy v budoucnu v mikrosvětě nashledanou...

Dnes se vrátím ke kousku, který jsem četl cca před 3 roky (tuším ve zkouškovém období :-)). Důvod, proč se k němu chci vrátit, je článek, který vyšel nedávno na Britských listech (Blistech), což jsou internetové nezávislé noviny, kde otisknout obvykle cokoli (má-li to hlavu a patu), tj. když tam někdo něco komentuje, obvykle se dočkáte i názoru opačného atp. Což v ostatních českých novinách není zvykem. I proto čtu Blisty, protože u nich si lze nejlépe sám udělat úsudek o věcech, o kterých se píše. Ale zpět. Onen článek se jmenoval Kulhánek: Highlander pro klempířské učně. Autor Filip Sklenář v něm provádí kritiku díla Jiřího Kulhánka. Vzápětí se vyrojily různé reakce fanoušků Jiřího Kulhánka (dle komentářů šéfredaktora vesměs ne moc věcné) a jeden kvalitnější polemický článek Milana Černého (Chvála braku). Oba jsou velmi zajímavé a doporučuji je k přečtení.

Tak tedy Jiří Kulhánek a jeho knihy. Téma kontroverzní – zde více než kde jinde platí, že někdo má rád holky, jiný zase vdolky. V mém případě mohu prohlásit, že mám rád Cestu krve Jiřího Kulhánka. To zdůrazňuji a předesílám, že následující komentář je všechno jen ne zcela objektivní (to ovšem není žádný komentář). Taktéž předesílám, že nejsem klempířský učeň (čímž asi vyvracím tvrzení v nadpisu článku pana Sklenáře, ale matematika je nekompromisní a existuje-li byť jen jediný protipříklad, pak dané tvrzení putuje do pekel...). Nicméně pan Sklenář má ve svém článku v podstatě pravdu. Jiří Kulhánek je přesně takový. Ale nevím proč, ono to funguje. A čte se to skvěle. Nechuť pana Sklenáře patrně pramení z toho, že celého Kulhánka bere moc vážně. Ale každý máme rád něco jiného.

Cesta krve (I. i II. díl) je myslím čtivé a odpočinkové sci-fi. Je jasné, že se nebude líbit každému, ale není jen pro klempířské učně. Je to brak. Kvalitní brak. Plno krve, šílených situací, nesmyslných strojů, zbraní, scénářů, ale ksakru, dobře se to čte – jen jen už vědět jak to dopadne dál. Kromě Cesty krve jsem četl i Kulhánkovi Vládce strachu. Je to pořád to samé a už mě to nebavilo. Ale Cesta krve byla první a neohraná. Možná proto mě bavila. Co víc dodat. Snad jen poradit panu Sklenářovi a jiným kritikům, ať neberou všechno tak vážně, protože ne všechno, co je "intelektuálně" na výši je dobré a naopak ;-).

Po delší odmlce, kdy jsem sice něco přečetl, ale nepovažoval jsem za důležité o tom psát, se dnes podívám na zoubek dílu poněkud kontroverznímu. Potterománie, která zaplavila naše kraje, mnou zpočátku nijak nehnula, protože jsem měl ten neodbytný pocit, že se týká dětí ve věku 12 let a mladších (kde jsou ty časy, kdy vládli šmoulové :-)). Pak mě pár lidí začalo přemlouvat, abych si to taky přečetl, že je to fakt dobrý (vlastně spíš, že je to geniální :-)). Odolával jsem dlouho, protože jsem nechtěl klesnout tak hluboko (mám pocit, že Esmeralda byla svého času taky docela bestseller – typický příklad toho, že ne všechno, co se skvěle prodává se dá i číst, ale proti gustu...). Nakonec jsem neodolal. Jaký je tedy dojem?

Harry Potter a kámen mudrců je dobrá kniha. Ať si kritici píší, co chtějí, čte se to dobře. Asi by byla ještě lepší, kdyby mi bylo tak 10 let. Ta kniha je dobrá, ale přeci jenom je to kniha pro děti (na druhou stranu, asi nejlepší kniha pro děti, kterou si v klidu můžou přečíst i dospělí). Asi bych ji tak nejlépe přirovnal ke stylu Tolkienova Hobita. Pro dospělého je to spíš taková hodně odpočinková četba, u které se absolutně nenadře, taková klidná pohodovka. Vše je tam hodně zjednodušené, nic výrazně složitého. I když jsem měl pocit, že se kniha slibně rozjíždí, tak závěr byl takový průhledný a jednoduchý. To však zřejmě dětská literatura vyžaduje.

Jak to vše shrnout? Je to dobré a já osobně si rád přečtu i další díly (na které jdou reference, že už nejsou tak "dětské"). Neodpustím si však poznámku – právě čtu Feistovo Konkláve stínů (druhý díl) a ve srovnání s Potterem je to realističtější a mnohem chytlavější, zkrátka není to až tolik moc dětské. Při čtení Pottera jsem neustále musel srovnávat jeho svět magie se světem Feistovým – a na Feista jsem se těšil víc.

S novým designem aspoň zase nějaké nové recenze. V poslední době jsem nečetl nic vyloženě takového, že by to vyžadovalo komentář (snad s výjimkou Remarqua). Proto se trošku zaměřím na jeden kousek, který jsem četl již před drahnou dobou (5 lety), ale který navždy zůstane vryt do mé paměti a právem se řadí do seznamu mých nejoblíbenějších knih. Je to první kniha z dílny Raimonda Feista, kterou jsem četl, a možná právě proto se mi tak nesmazatelně zapsala do paměti.

R. Feist je znám spíše okruhu fanoušků fantasy literatury – nicméně v této oblasti je již pojmem. Jeho knihy jsou nesmírně populární (jen sehnat některé kousky je téměř nemožné). Jeho styl vyprávění je natolik poutavý, že odtrhnout se od jeho knihy někdy vyžaduje nadlidské úsilí (lépe "to" ještě chvíli udržet a dočíst kapitolu, než hned běžet na záchod :-)). Pravdou zůstává, že po té, co jsem přečetl téměř dvě desítky jeho knih týkajících se v podstatě téže vybájené země, pociťuji lehce, že autor vyčerpává svoji studnici nápadů a některé situace a děje se v různých větších či menších obměnách trošku opakují. Toto jsem ovšem pozorovat při prvních několika knihách nemohl. Pokud tedy Feista neznáte, bude vám připadat nesmírně originální. Další věcí, kterou snad lze vytknout (ale to se týká velké části fantasy literatury, možná je to její rys), je černobílost – my hodní, vy zlí. Nanejvýše ještě snad "zlí, ale vlastně nechutně hodní". Ale je to fantasy, nikoli popis reality (kterým ani nechce být). Zkrátka počítejte s tím, že kniha je mířena i na mladší okruh čtenářů a trošičku dle toho vypadá (mladší zde odhaduji +12, spíše +14).

A Dcera impéria? Jen do několika knih jsem byl tak zažraný, že jsem ani nedostával hlad, žízeň, nevnímal okolí, žil v úplně jiném světě. Zkrátka tu knihu jsem si prožil téměř jako skutečnost na vlastní kůži. Co může být lepší reklamou pro dílo? Tato kniha asi neskončí ve zlatém fondu světové literatury, pan Rejžek ji nebude vynášet do nebes, ale pro mě zůstane báječná. Mohu ji doporučit absolutně všem a obzvláště těm mladším. A není to jen rytířský román pro kluky, protože hlavní hrdinkou je mladá dívka...

Po měsíci jsem tu opět s novou knihou. Tentokráte u nás ne tak známé (nebo se mýlím?) francouzské spisovatelky Mary Renault. Její specializace je studium historie, což by nebylo až tak převratné a zvláštní. Když se k tomu však přidá i schopnost dobře psát, stává se celá záležitost velmi zajímavou. Zatím se můžeme seznámit s jedinou její knihou, kterou jsem přečetl, ale jsem přesvědčen, že nebyla zdaleka poslední.

Děj knihy Do poslední kapky se odehrává ve starověkém Řecku, v Athénách, v době peloponéských válek a vlády 30 tyranů. Kromě historických fakt je kniha především románem – zábavnou formou lze nahlédnout do reálií doby. Kniha je psaná velmi podobným stylem, jakým píše Jarmila Loukotková. Pokud jste četli například Spartaka a líbil se vám, pak jistě neváhejte a Do poslední kapky si přečtěte. Jiné srovnání se okamžitě nabízí s Xenofónovými Řeckými dějinami, které se týkají přesně téže doby jako román Mary Renault. Xenofón je více technický a věcný (konec konců nepsal román, ale dějiny), Mary Renault se více věnuje ději, konkrétním postavám a jejich osudům (nechává ožít Sokrata, Alkibiada, Thrasybula, Theraména a další) a zaměřuje se vesměs pouze na Athény. Dovolím si tvrdit, že kombinace obou knih je vynikajícím vhledem do řeckých dějin na přelomu 5. a 4. století před naším letopočtem.

Klasika všech klasik. V České republice po listopadu 1989 velmi aktuální kniha. Přesněji řečeno povídka či snad bajka (ve které však vystupují i lidé). Rozsah malý. Obsah je pravděpodobně všem dobře znám. Tento vynikající obraz stalinistického sovětského svazu musím hodnotit na absolutní výbornou. Ta neskutečná přesnost blížící se totalitní realitě je téměř strašidelná. Po literární stránce nemám, co vytknout.

Již jsem naznačil, že kniha je po obsahové stránce velmi přesná. Je to souhrn do naprostého extrému předvedených a zkombinovaných prvků velmi chytré (především levicově orientované) diktatury. Mám však pocit, že zúžit knihu jen na kritiku levicové totalitní vlády by byla chyba, kniha dle mého názoru naznačuje více – u moci budou vždycky "prasata", ať bude vládnout kdokoli, jen je otázkou kolik jim dovolíme a jak moc budou "prasaty" (ve smyslu Orwellově). Orwellovi mohu vytknout jen jediné a tím je přílišný pesimismus a přílišné podceňování lidí. Nemyslím si, že lidé jsou ovladatelní až tak extrémně a pokud ano, není to možné provádět velmi dlouho. Konec konců historie mi snad dává za pravdu. Aspoň tedy doufám, že současná "prasata" nejsou ještě chytřejší než ta na Farmě zvířat...

I dnes se bude mé hodnocení týkat knihy, která není zcela čistě románem (či vzhledem k délce povídkou). Hold Katalánsku je autobiografickým dokumentárně románovým pohledem na španělskou občanskou válku probíhající v letech 1936 – 1939. Autor nepopisuje kompletně celé období války ani průběžnou vojenskou situaci podél fronty. Zabývá se pouze obdobím, po které byl ve Španělsku a bojoval na straně republiky proti generálu Francovi. Velmi živě, poutavě popisuje všední realitu zákopové války, útrapy obyčejných vojáků a atmosféru na frontě. Pravděpodobně jen z mála knih si lze udělat lepší představu o válce – Hold Katalánsku však svojí syrovostí a zároveň poutavostí dokáže vykreslit poměrně věrný obraz, který se liší od idealizovaného líčení válečných událostí v mnoha dobrodružných románech. (Mimochodem Orwell konstatuje, že například líčení války v Remarquově knize Na západní frontě klid je v podstatě pravdivé – tj. válka je únavná, špinavá etc.). Popis války tvoří přibližně polovinu knihy, druhá polovina (která se s tou první prolíná) se podrobně zabývá politickou situací na straně republiky, rozebírá situaci a snaží se objektivně podat popis tehdejších událostí a zároveň najít pravdu. Opět vše s odkazem na události, kterých se autor aktivně zúčastnil. Nechybí ani autorovy vlastní úvahy, kritika a názory týkající se politické situace na republikánské straně.

Osobně považuji knihu za vynikající obraz španělské občanské války, který dává čtenáři poměrně přesný obraz událostí a zároveň ponechává dost prostoru pro vlastní úvahy. Nemohu než doporučit. Pokud ovšem nemáte rádi politické čtení, pak pro vás budou pravděpodobně zajímavé jen "válečné" pasáže knihy.

Mé komentáře se zaměřují především na krásnou literaturu, ale dnes jsem se rozhodl udělat výjimku. Xenofónovy Řecké dějiny jsou spíše literaturou faktu a historickou literaturou. Jejich styl však, dle mého názoru, spadá i do literatury krásné. Xenofón byl řecký filozof a politik, který žil na přelomu 5. a 4. století před naším letopočtem, v době, kdy byly v plném proudu peloponéské války. A Xenofón se jako očitý svědek pokusil historii té doby zaznamenat, přímo pak navazuje na Hérodota. I když se Xenofón pokouší o maximální přesnost (počty lodí v bitvě) a nestrannost, lze z knihy vyčíst i jeho myšlenkové názory a politické směrování. Kniha je psána docela čtivou formou, s mnoha vkládanými dialogy i monology různých tehdejších politiků, vojevůdců a státníků. Jediný problém může zejména zpočátku působit velký počet jmen míst a osob, ve kterých je velmi nesnadné se orientovat (právě i díky tomu, že bez vysvětlení kniha navazuje na Hérodota). Postupně se ale čtenář dostane do obrazu. To, co je však na celé knize nejcennější, je její autentičnost – z hodin dějepisu nelze vstřebat atmosféru doby, ničivost peloponéských válek a celkovou situaci v Řecku té doby. Díky Xenofónovi to možné je. Mimo jiné uvidíte, že politika je stále dokola totéž, dnes i v minulosti. Možná snad jen v Řecku byla politika přímější a méně se kličkovalo a mlžilo. Ale to bylo pravděpodobně dáno i formami politických zřízení. Celkově mohu Řecké dějiny jen doporučit – přinejmenším k nahlédnutí.

Veškeré předchozí knihy Roberta Heinleina, které jsem četl byly velmi kvalitní odpočinkovou literaturou. Nebyly zvlášť náročné ani přehnaně naivní. V touze opět si přečíst něco zábavného jsem sáhl po knize Dost času na lásku. Tušil jsem, že mě čeká běh na dlouhou trať (kniha má formát solidní bichličky), ale že to bude maraton, to jsem nečekal. A nezačalo to špatně. Spíš docela dobře. Některé části byly velmi zábavné. Ale bohužel, tahle kniha má jednu velkou chybu – je dlouhá. I kdyby byla o polovinu kratší, je stále moc dlouhá. Některé pasáže jsou neuvěřitelně rozvláčné, a kdyby tam nebyly vůbec, nic by se nestalo. Ne že by byly vyloženě špatné, ale četl jsem je jen proto, abych už se konečně k něčemu podstatnému dostal. Naštěstí vše vcelku spasil konec, který je zajímavý a výborný. Kniha je i dost politicko-ekonomickým čtením, které autor doplňuje dvěma pasážemi různých kratších myšlenek (tzv. lidová moudra). Některé z nich jsou skutečně trefné. Například:
Všichni lidé byli stvořeni nerovní.
a podobně. Nutno podotknout, že kniha je i velmi, jak to jen říct, svobodná. Přesněji řečeno, autorova představa budoucnosti je poněkud drsná. Smiřte se s tím, že nahota je naprosto normální, souložení kdekoli s kýmkoli (skoro všichni jsou bisexuálové) není problém, včetně incestu (kterýžto je vyloučen jen v případě, že by u potomků mohlo snad dojít ke genetické degeneraci – nicméně to se dá v té době již dopředu zjistit, takže zábrany v podstatě neexistují). A genetika suverénně vládne a s její pomocí lze udělat prakticky cokoli.

Konečný verdikt zní – pokud máte rádi ekonomicko-politické řeči, genetiku a sci-fi, čtěte. V opačném případě doporučuji spíš s obezřetností. Není to úplně špatné, ale je to opravdu velmi velmi dlouhé.

Po delší odmlce, která byla spíš zaviněná tím, že jsem nepřečetl nic, o čem bych měl chuť psát, se opět vracím s hodnocením další světově proslulé knihy. Příběh o Moby Dickovi (kniha se v originále jmenuje Moby Dick) asi zná aspoň částečně valná většina obyvatelstva, ti kteří kupovali v letech minulých časopis ABC jsou jako doma – příběh tam tenkrát vycházel v komiksové podobě a nutno podotknout, že ve vynikající komiksové podobě. Zpátky však k Moby Dickovi. Moby Dick byl velryba, přesněji řečeno vorvaň (resp. leviatan). Herman Melville byl spisovatel a v mládí především dobrodruh, který se zúčastnil několika oceánských plaveb jako řadový námořník. Také měl tu čest zúčastnit se výpravy velrybářské. A především o velrybaření je kniha, kterou teď budu hodnotit. Velryb bylo v polovině 19. století v mořích ještě spousty a velrybaření bylo velice obtížné a nebezpečné povolání, v němž šlo nezřídka o život. Ukázat život velrybáře, velryb a vše, co se tohoto tématu týká bylo snahou Hermana Melvilla. Toto samotné by bylo látkou na román možná dostačující, ale uznáte sami, že by tomu něco chybělo. A zde přichází na scénu příběh, možná spíše legenda o bílé velrybě, velrybáři zvané Moby Dick. Sám autor jednoznačně její existenci nepotvrzuje, ale ani nevylučuje. Je na čtenáři nakolik této legendě uvěří – přesto však je zde několik svědectví o střetu s bílou velrybou, která jsou věrohodná. Jedná-li se pokaždé o tutéž velrybu už asi nikdo nezjistí ... Kniha samotná vypráví příběh velrybářské lodi Pequod a jejího kapitána Achaba, který je posedlý touhou ulovit Moby Dicka a to z čistě sobeckých důvodů – při předchozí výpravě přišel Achab při střetu s Moby Dickem o nohu a nyní je posedlý pomstou. Sám autor se pasuje na člena posádky Pequod a až na některé pasáže s monology členů posádky vypráví knihu v ich formě. Kromě Achaba nacházíme v knize i jeho protějšek, pragmatického a rozumného prvního důstojníka Starbucka, až bezhlavě odvážného druhého důstojníka Stubba, harpunáře Kvíkvega, tesaře, kováře a další členy posádky. Každý z nich pak ukazuje svůj pohled na zvláštní cíl, který stanovil jejich kapitán. Celkově velmi pestrá směs filozofií se pak snaží rozhodnout o (ne)správnosti osobní msty na zvířeti. Sám Moby Dick je líčen jako velryba, jíž zatím nedokázal nikdo ulovit a každý střet s ní je draze zaplacen ztrátami na životech. Achab jej považuje za vtěleného satana a jeho vychytralost je při soubojích s lidmi vylíčena téměř jako ďábelská, přesto však především pouze v myslích lovících velrybářů. Linií příběhu jsou neustále prokládány téměř dokumentární popisy toho, co vše se na velrybářské lodi děje (lov, zpracování tuku, opravy, ...), popis anatomie velryby, co se z ní zpracovává atd. atd. Právě ty přírodopisné pasáže jsou sice přesné, ale docela nezajímavé pro dnešního člověka, který už velrybu viděl v televizi – ale v 19. století je pochopitelné, že autor předpokládal, že čtenář neví o vorvaňovi nic. Bohužel právě tyto pasáže knihu docela brzdí a nutí mě nedat jí absolutní hodnocení. Na druhou stranu je samotný příběh uchvacující a nenechá vás na pokoji až do konce. Navíc po přečtení knihy toho budete vědět o velrybaření v 19. století asi víc, než všichni vaši přátelé dohromady.

Myslím, že George Orwella netřeba blíže představovat. Rozhodně ne těm později narozeným. George Orwell nabyl u nás na známosti (a popularitě) zejména po roce 1989, protože je to autor velmi silně protikomunistický (i když lépe protitotalitní). Spousta autorů nabyla u nás na popularitě po roce 1989, protože byli proti komunismu. Spousta z nich stála za houby a jen se svezla. George Orwell ovšem nestojí za houby a nemusí se vozit. George Orwell je totiž vynikající spisovatel. Jeho bezesporu nejslavnější knihou (vedle Farmy zvířat, se kterou se brzy také seznámíme) je 1984. Svým způsobem se jedná o politickou sci-fi a zároveň obžalobu stalinismu v SSSR (a veškerých totalitních praktik páchaných kdekoli ve světě). Tuto skutečnost nelze přehlédnout. Autor přirozeně nemohl znát přesně procesy v té době se v Sovětském Svazu odehrávající, přesto je svými analogiemi vcelku odvážný a místy velmi přesný a výstižný. Kniha je napsána skvěle, okamžitě se vžijete do osudu člověka, který hledá v totalitním státě pravdu a neustále se pohybuje na hraně uvědomění si reality. Kniha má snad jen jedinou chybu – odhaduji, že autor zamýšlel udělat čistě politický román, ale obávám se, že místy hodně přestřelil, protože některé situace a skutečnosti jsou velmi přitažené za vlasy. Orwell psal 1984 na sklonku svého života a mám dojem, že musel mívat lehce depresivní nálady a možná byl trochu paranoidní. Po bitvě je každý generál, ale přečtěte si to a poznáte, co mám na mysli. (Pokud jste ortodoxní antikomunisté, tak to bude asi vaše Bible a nic přitaženého za vlasy tam možná nenajdete. Ale kdo ví.) Rozhodně si z této knihy mnohé odnesete (v jakémkoli smyslu) a donutí vás k zamyšlení. A mimo jiné se také výborně čte :-). Kniha nedostala plné hodnocení, protože jsem dostal dobré reference na Orwellovu Farmu zvířat, takže si nechám něco pro ni.

Jestli jste brouzdali po mých stránkách pečlivěji, tak jste narazili na časopis BAHNO a jeho literární přílohu s úryvky z knihy Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Ježíšovo. Já jsem se u jejich čtení vždycky dobře bavil. A zároveň mě tyto úryvky donutili si knihu přečíst celou, k čemuž jsem se dostal až v době nedávné. Kniha je románem, historickým románem. Románem, který je (podle mě) zcela právem považován, za to nejlepší, co u nás kdy vzniklo. Předně, co je to Tovaryšstvo Ježíšovo. Tovaryšstvo Ježíšovo je (resp. byl) jezuitský řád. Hlavní hrdina knihy je páter Had, člen Tovaryšstva. Sledujeme jeho osudy od doby, kdy jako mladý zpovědník a naprosto oddaný člen řádu přichází Košumberské panství, aby zde (především řádu a nikoli bohu, což on však pochopí až později) sloužil. V tento moment autor rozehrává mistrovsky tragický příběh o životě, víře, hamounství, naivitě, hlouposti, vychytralosti, svinstvu, podvádění i snaze konat dobro, šířit milosrdenství a pomáhat lidem. Připravte se na to, že stejně jako mnohokrát v životě, happyend nebude. Historické pozadí je perfektní, ale já si myslím, že kniha je především velmi aktuální výpovědí o jakékoli době. Pomineme-li lehce proti náboženskou náladu knihy (to je ovšem pouze můj pocit), pak situaci přesně vystihuje tento citát:
– "Aby člověk mohl dělat něco užitečného, musí mít vysoké postavení. Mám pravdu?"
– "Asi máte."
– "A aby si své postavení udržel, nesmí už nikdy dělat nic užitečného."
Myslím, že dnes tomu není jinak. Bohužel. Kniha je velmi pesimistická, ale až surově a krutě realistická a pravdivá. Doporučuji si ji přečíst a zamyslet se nad ní – i když závěry nemusí být povzbudivé. Na čtivosti knize však nic neubírají.

Většina asi viděla film Přežít, který ukazuje osud cestujících malého dopravního letadla, které havaruje vysoko v Andách. Film je natočen podle skutečné události a je natočen výborně, mně osobně se velmi líbil. Celý příběh přeživších pasažérů ukazuje nesmírnou lidskou sílu, vytrvalost a schopnost vyrovnat se i s nejtěžšími podmínkami, jaké může příroda na naší planetě nabídnout. Je to vynikající příběh, zejména i kvůli tomu, že je pravdivý. Proto jsem nezaváhal ani minutu, když jsem v knihovně objevil jeho knižní vydání. Film je výborný, ale nikdy neukáže vše a mě velmi zajímalo i pozadí celé havárie. Kniha je napsaná skvěle, nejedná se o žádný brak nějakého lovce senzací, je podána beletristicky i dokumentárně zároveň. Události odpovídají těm, které ukazuje film, ale dozvíte se mnoho podrobností okolo. Film samotný mi po přečtení knihy přišel trošku idealistický. Z knihy se dozvíte, že soužití ztroskotaných nebylo zdaleka snadné – už jen pro neuvěřitelně rozdílné povahy všech, kteří havárii přežili. V extrémních situacích se naplno projevily všechny dříve skryté vlastnosti a vyplavaly čistě na povrch – od naprosté apatie, slabošství, nesnášenlivost, sobectví až po neuvěřitelnou sílu, hrdinství a vůdčí schopnosti. Autor se pokud možno vyhýbá vlastnímu názoru a snaží se být maximálně nezávislým pozorovatelem, což se mu dle mého názoru daří. Kniha vám umožní nahlédnout i na pozadí události, proč k nehodě došlo, jak probíhalo pátrání a konečně ukáže i nezměrnou touho rodičů nalézt své děti. Ukazuje i jednotlivé postoje trosečníků k otázce ječení lidí (z nichž mnozí jsou silně věřícími), zde navíc podtržené tím, že zdrojem potravy byli právě kamarádi a blízcí. Osobně se mi kniha velmi líbila a mohu ji všem doporučit. Snad jen s upozorněním, že některé pasáže jsou skutečným popisem událostí a tedy jsou velmi naturalistické (nicméně pravdivé). Každopádně celý příběh je neuvěřitelně silným zážitkem.

Dnes pro změnu skutečná česká klasika. Ivana Olbrachta jsem od dětství znal zejména jako autora dětských bajek (O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách), na které si jinak už vůbec nepamatuji. Pak byl samozřejmě jistě zmiňován na základní škole, což si ovšem také vůbec nepamatuji. A pak jsme ho dost podrobně brali na gymplu (což už si pamatuji :-)). Nebyl jsem z něho dvakrát nadšený a z nějakého divného důvodu mě jakákoli kniha od něj nijak nelákala. Ten pocit přetrvával až do nedávna. To kamarád vyhrabal v knihovně pana domácího na privátě právě příběh Nikoly Šuhaje, přečetl si ho a byl nadšený. A protože je to člověk, jehož vkusu většinou věřím (pokud se knih týká :-)), tak jsem se do toho pustil. Jaký jen jsem to byl trouba, že jsem tuto knihu po léta ignoroval. Vynikající, prostě vynikající. Olbracht používá zajímavý jazyk, ale přesto se to čte perfektně. Mistrně vylíčená dobová realita Zakarpatské rusi se vším všudy je pravděpodobně podána nejlépe jak jen jsem kdy četl. Skutečně máte pocit, že jste in. Příroda, život lidí, drobné životní radosti i starosti, poválečná atmosféra, začleňování do nově se rodícího Československa, to vše vám pomůže udělat si obrázek o tehdejší době. Navíc autor předkládá vyprávění o legendární postavě zbojníka Nikoly Šuhaje, jeho milé Eržice, jeho přátelích i nepřátelích, vyprávění, které je spíše na pomezí legendy a skutečnosti. Nechá vás tím ještě více nadýchnout atmosféry země, ve které v té době stále žil pohanský bůh lesů, vod a strání ...

Robert Heinlein patří bezesporu ke klasikům sci-fi. A taktéž bezesporu k výborným spisovatelům, o čemž jsem se měl zatím tu čest osobně přesvědčit. Kniha Hvězdný Lummox rozhodně není typickým hardcore vážným sci-fi. Spíš bych ji přirovnal k Douglasově Průvodci po galaxii. I když asi není až tak moc šílená (no, vlastně docela je). Hlavně mi přišla lepší než Stopařův průvodce po Galaxii, který je sice kultovní knihou, ale Lummox se mi zkrátka líbil víc – možná až na tu obálku, která tam je jen proto, aby tam nějaká byla. Obrázek na ní je totiž velmi zavádějící a evokuje ve čtenáři představu, že by se snad mohlo jednat o nějaký druh fantasy žánru. Prvních pár stran ze začátku vás zcela vyvede z omylu. Co (a nebo kdo) je to tedy vlastně Lummox – no jeden takový roztomilý a něžný domácí mazlíček :-). A jaká je kniha? Kniha je velmi pohodová a velmi odpočinková. Skvělé počtení. Jestli se bojíte před spaním je to to pravé pro vás :-). Kniha říká nahlas věci, které jsou veřejným tajemstvím a vše lehce vyhrocuje mimo běžné koleje – nicméně pořád se drží toho, jak to v tom našem (a nejen našem) světě chodí. Zkrátka lehce úsměvné vyprávění o tom, co se stane, když si váš dědeček přiveze z vesmíru "zvířátko" ...

Wyndhamovy Kukly jsem četl už docela dávno, myslím, že to bylo někdy ve čtvrtém ročníku na gymplu, když jsem brali (možná spíše velmi rychle probrali) sci-fi literaturu. Zmíněno bylo několik málo spisovatelů (Clarke, Asimov, Aldiss ...) a mimo jiné i právě klasik John Wyndham a jeho stěžejní dílo Den trifidů. Ten jsem si přirozeně přečetl první a zmíním se o něm (snad :-)) někdy jindy. Hned po přečtení trifidů jsem sáhl na Kukly. Trifidi jsou skvělí, Kukly jsou snad ještě o trošičku lepší. A musím to potvrdit i teď po mnoha letech, kdy jsem si je vypůjčil znovu a znovu okamžitě jedním dechem přečetl. Kukly jsou zkrátka (dle mého skromného názoru) Wyndhamova nejlepší kniha, těsně za ní jsou Trifidi. A protože jsem pak přečetl ještě další Wyndhamovy knihy, musím konstatovat, že Kukly nejsou pro tohoto spisovatele typické. Není to román o střetu lidstva s nepřátelskými cizáky (v jakékoli podobě a v jakémkoli tvaru). Kukly jsou jiné, jsou více o lidech a lidských předsudcích, o slepé víře, o telepatii, o marném boji tmářstvím ... a v neposlední řadě o telepatii. Nerad bych prozrazoval nyní více, mohl bych vás připravit o jisté zajímavé luštění jedné záhady, kterou postupně v knize rozkrýváte. Doufám, že nyní jsem vás již velmi navnadil. Opravdu slibuji, že nudit se nebudete.

Mika Waltari je finský spisovatel. Překvapivě jsme ho nebrali v literatuře (na to bych si pamatoval). Mika Waltari se specializuje na historické romány. Mika Waltari je umí dobře. Jeden román se mu však povedl více než jiné. Povedl se mu nadmíru dobře. Tak dobře, že ho proslavil po celém světě. Překlady se jen sypaly ani filmaři z Hollywoodu nemohli zůstat stranou. Zkrátka román par excelence. A zejména jedna z nejlepších knih, jaké jsem měl tu čest číst. Viděli jste film? Pokud ano, tak na něj ale rychle zapomeňte, pokud ne, zapomeňte na něj taky. Oproti knize je to neuvěřitelná sra... . Už jsem tady srovnával film a knihu Jméno růže. Jméno růže byl dobrý film (i když s knihou souvisel jen částečně). Film Egypťan Sinuhet se dle mého názoru vyloženě nepovedl, resp. je to velmi nudný film. Filmaři se pokusili do hodiny a půl vrazit celou knihu (což se jim povedlo) a výsledkem je poměrně fofr rychlík zmatený děj, kdy sice uvidíte celou knihu, ale nic z toho nemáte. Proto musím knihu jednoznačně preferovat.

Jak již název napovídá, týká se kniha Egypta. Konkrétně starověkého Egypta, vlády reformního faraona Achnatona. Nuda se nekoná, dané období bylo skutečně velmi bouřlivé, až revoluční. Achnaton se pokusil odebrat moc kněžím tím, že zavedl nový kult boha Atona (místo současného Amona), postavil nové hlavní město a začal zavádět lehce komunistickou společnost typu všichni jsme si rovni. Jak takové rychlé změny pořádku dopadají se dočtete v knize. Těšit se můžete na spoustu politiky, filozofie, opravdu dobrodružného a napínavého děje, v němž nechybí snad všechny aspekty lidského života, včetně složitých vztahů, lásky a moci. Navíc je děj i hodně akční, zajímavý a přitom se dobře drží historických souvislostí. Lehce procestujete tehdejší svět, dozvíte se mnoho o tehdejší (téměř neuvěřitelné) úrovni vědění, kultuře, způsobu života, myšlení a dalších bezpochyby zajímavých věcech. To vše geniálně provázáno, perfektně dávkováno je shrnuto v poměrně objemné knize, sledující životní příběh lékaře Sinuheta. Kniha je to objemná, ale na konci vám bude připadat příliš krátká. Já jsem ji zařadil sice až na třetí místo v mém žebříčku, ale je vlastně s dvěma prvními knihami společně na prvním místě. Což myslím mluví za vše.

Zkouškové je úspěšně za mnou! Což mimo jiné znamená, že přidám zase pár komentářů. Dnes to bude asi velmi známé neznámé dílo amerického spisovatele Josepha Hellera. Známé neznámé protože ho znají asi všichni podle názvu, ale méně lidí to už četlo. Nyní otázka: "Znáte seriál M*A*S*H?" Tak tahle kniha se mu svým tématem a pojetím lehce přibližuje. Humor podobného rázu, svérázné postavičky, válečné prostředí a odpor k válce. Až na to, že román Hlava XXII. se odehrává ve 2. světové válce a je trošku víc šílený, podstatně méně "americký" a více protiválečný. Heller ukazuje různé charaktery hrdinů a vyhrocuje je až k nesmyslnosti, přesto však motiv zůstává stejný – humorným pohledem bojovat proti válce. Cílem hlavního hrdiny (a dalších postaviček) je pak z války se dostat. Zkouší to různými kuriózními způsoby, do toho všeho se pak pletou další postavy a celé to dává naprosto šílenou historii jedné smyšlené bombardovací jednotky. A vše se točí kolem hlavy XXII., což je takové zajímavé paradoxní nařízení ... a jestli si ho chcete znát, tak si budete muset knihu přečíst. S klidným srdcem ji mohu doporučit naprosto všem, protože si tam každý najde to svoje.

Po delší době zase něco nového. Tentokrát představím dílo u nás poměrně neznámého spisovatele. Spisovatele, který má spíš jen tu smůlu, že nenarazil na dost dravého nakladatele, který by mu udělal pořádnou reklamu (možná protože je to španělský spisovatel). Dostal jsem se k němu jen díky tomu, že můj kamarád (díky Áďo :-)) studuje španělštinu, takže je v oboru in. Ne že bych po nabízené knize chlapíka, kterého neznám, hned skočil, ale když jsem se dozvěděl, že dostal Nobelovu cenu za literaturu, tak jsem si řekl, že na tom asi něco bude. A neprohloupil jsem. Knížečka to je velmi útlá, velmi krátká (cca jeden hezký večer) a velmi velmi dobrá. Autor koncipuje příběh se zdánlivě nezajímavou zápletkou (vše se točí kolem vraždy, ale detektivku nehledejte), dokáže vás však svým mistrným vyprávěním vtáhnout do děje. Ukáže vám část španělské povahy, ale především odhalí skutečné lidské charaktery. Jeho hrdinové jsou přirození, nedokonalí, zbabělí, stateční, chytří, hloupí etc. etc., prostě lidé, lepší i horší. Po přečtení knihy si řeknete, ano tohle je ono, takový je život, takoví jsou lidé, to se skutečně mohlo stát. Bez kudrlinek a příkras. Jen náhoda a lidská povaha tančí v této knize sólo. Radím dobře, tančete také.

Rozhodl jsem se trošku více věnovat svým oblíbeným knihám. K nim patří asi nejznámější a nejúspěšnější dílo Arthura C. Clarka 2001: Vesmírná Odyssea. Tenhle román však vznikl trošku netypickou cestou. Zejména však na něm zanechal velkou stopu neméně slavný režisér Stanley Kubrick. Ten požádal Clarka, aby napsal scénář k sci-fi filmu. Z této spolupráce posléze vznikl film 2001: Vesmírná odysea (blíže o tom jak scénář a film vznikaly se dočtete v Clarkově knize Ztracené světy 2001). Pokud jste tento film neviděli, pak ho nemohu než vřele doporučit. Já jsem ho po prvním zhlédnutí upřímně řečeno nepochopil. Respektive mě tím víc donutil najít si knihu. Clarke ji napsal až po vzniku filmu a trošku ji upravil (co se místa děje týká) – na samotnou myšlenku to však nemá vůbec žádný vliv. Kniha je vynikající – zejména mi pak ozřejmila film, jehož opětovné shlédnutí bylo skvělým zážitkem a musím říct, že vzhledem k možnostem odvedl Kubrick skvělou práci. Těžko říct, co je lepší, jestli kniha nebo film, některé pasáže jsou lepší ve filmu a naopak. Knihu mohu doporučit zejména všem informatikům, technikům a veškeré počítačové komunitě – bude pro ně poučná. Také všem, kteří jsou přesyceni mimozemskými talíři a zelenýma mužíčka s tykadýlkama. Setkáte se s mimozemskou civilizací a pokud mohu soudit přesně tak by to mohlo setkání vypadat (resp. je naprosto mimo naše chápání). Clarke dokázal vytvořit skutečně geniální příběh a jak je pro něj typické, postavil ho na teoretických i praktických znalostech fyziky, matematiky a dalších technických oborů. Z čehož plyne ponaučení, že kdo nemá tyhle věci rád, ať to nečte. Na druhou stranu se nedozví, jak to vlastně s tím vznikem inteligentního života na Zemi mohlo být. Je to perfektně vymyšlené dílo, žádné obyčejné sci-fi. Mám trochu problémy vyjádřit přesně jeho charakter (je-li to vůbec možné). Nejlépe to zvláštní kouzlo 2001 poznáte tak, že si ji přečtete. Je to totiž geniální dílo.

V poslední době mám pocit, že potkávám jen samé extrémně kvalitní knihy a můj žebříček nejlepších dostává pořádně zabrat. Nejinak je tomu v případě Hemingwayovy knihy (spíše knížečky :-)) Stařec a moře. Sám jsem se Hemingwayovi dlouho vyhýbal, což bylo asi zapříčiněno tím, že mě od něj dost lidí (kterým ohledně vkusu na literaturu věřím) odrazovalo. Jaká to však byla chyba ... i když na druhou stranu musím říct, že zmíněné názory jsou dosti deformovány debilním systémem našeho školství, které vyučuje literaturu naprosto nevhodným způsobem. Zejména pak systém "doporučené" četby (která není vůbec doporučená, ale budiž) vnucující žáku 5. třídy ZŠ Babičku a o dva roky později pak Hemingwaye, je dle mého názoru naprosto destruktivní a jediným jeho výsledkem je nechuť spousty lidí vůbec cokoli číst. Já naštěstí udělal chybu jen s Babičkou, ale můj spolužák a kamarád si dal právě Starce a moře. Z jeho rozporuplných pocitů jsem v dané době usoudil, že tohle číst nemusím. Což mi možná zachránilo krk a dovolilo si dílo vychutnat nyní, kdy jsem do něj už vyrostl.

Ale k věci. Stařec a moře je velmi krátká kniha. Přečetl jsem ji ve vlaku po cestě do Brna asi za hodinu a půl. Zbylou půl hodinu jsem se vzpamatovával z neuvěřitelného a dokonalého zážitku, který mi kniha dala. Hemingway je totiž génius. Chápu proč dostal za tohle Nobelovu cenu, protože já bych mu dal ty ceny klidně dvě. Musím mu rozhodně za tuhle knihu poděkovat – jestli tohle není obohacení světové literatury, pak už asi nic. Nevím jak to napsat, protože nenacházím vhodná slova. Je to o člověku a jeho vůli, je to prosté, je to lidské, je to filozofické, je to nádherné, je to dokonalé, je to poutavé, rozhodně to není "americké" a rozhodně to není naivní. Já nemám nic, co bych tomu vytknul. Popravdě si z inkriminované cesty vlakem nic, kromě té knihy, nepamatuji. A ještě teď se z toho trošku vzpamatovávám. Není to kniha o hrdinech a příběh prostého člověka, jeho vůle přežít, jeho pocity a myšlenky, úplně obyčejné a právě proto snad nádherné, mě dost vzaly. Vždy, když se k tomu v myšlenkách vracím, mám stále silnější pocit, že postupem času se mi to bude zdát ještě lepší, protože právě nyní mi dochází některé "jemnosti" a srovnávám si to v hlavě. Jediné mé doporučení je, abyste to četli, až se na to budete cítit připraveni, protože to chce asi trénink. Počkáte-li nic nepokazíte a připravíte si nádherný a nezapomenutelný zážitek.

Mám tu čest představit vám asi nejúžasnější knihu, jakou jsem kdy četl. Ještě do nedávna byl touto knihou Waltariho Egypťan Sinuhet, ale časy se mění (i když si teď nejsem tak úplně jist, která z těch dvou je lepší, Sinuheta jsem četl před drahnou dobou ...). Většina z vás asi viděla film Jméno růže se Seanem Connerym v hlavní roli. Tak na ten film bleskurychle zapomeňte! Kdyby existoval jen film a kniha ne, tak řeknu, že je to docela dobrý film, situace je však jiná. Nelze snad nic vyčíst hercům (jejich výkony jsou výborné), či snad režisérovi (klobouk dolů). S klidným svědomím to neprohlásím o scénáristovi – ALE je otázka na kolik lze takovou knihu smrsknou do dvou hodin na filmovém plátně. Přesto si myslím, že scénárista to nezvládl, respektive podlehl komerčním tlakům a film přizpůsobil zavedeným americkým lehce happyendovým standardům a celé to posunul do trošku jiné roviny. Čili film je spíše kriminálka a já soudím, že autorovi šlo v knize o něco úplně jiného (čehož důkazem je, že z filmu se nedozvíte, proč se to vlastně jmenuje Jméno růže). Knihu jsem přečetl dříve, než jsem měl možnost vidět film a snad i proto byl film pro mě velkým zklamáním. Pro některé čtenáře je ovšem pozitivní zjištění, že ačkoli již film viděli, knihu si mohou přečíst bez jakékoli újmy :-).

A závěrem? Při vynikajícím a poutavém ději se dozvíte hodně souvislostí týkajících se církve a společnosti vůbec na přelomu 13. a 14. století, vdechnete atmosféru doby, mohutně si zafilozofujete a skvěle se pobavíte. Ještě snad jen malé doporučení – znalost latiny vám četbu usnadní, my ostatní se musíme spokojit se slovníčkem na konci knihy :-(.

O samotném Clarkovi jsem psal již v komentáři pro knihu Setkání s Rámou, takže se začnu věnovat přímo Rajským fontánám. Rajské fontány jsou také sci-fi, ale trošku jiné než Setkání s Rámou. Clarke zasadil do příběhu zajímavou myšlenku kosmického výtahu (teoreticky zkonstruovatelné zařízení pro levný převoz osob a materiálu ze Země na oběžnou dráhu, v současnosti ztroskotává na neexistenci dostatečně pevného a pružného materiálu). Vesmíru si moc neužijete, ale kniha je to výborná a dobře se čte. Na Clarkova nejlepší díla nemá, mezi jinými sci-fi romány se však v žádném případě neztratí.

Jarmila Loukotková je asi jedna z nejznámějších spisovatelek píšících historické romány. A já soudím, že po právu. Kromě toho, že její díla se drží víceméně skutečných událostí a postav, mají to, co má každá správná kniha mít. Prostě se velmi dobře čtou. Kdo byl Spartkus není jistě třeba dlouze rozebírat. Asi, nepřekvapí, že díky dvoudílnému románu získáte lepší nadhled na události té doby, zjistíte proč, jak a kdy, poznáte významné osobnosti Říše římské ... a to vše nikoli v nudném historickém pojednání, ale ve vynikajícím románu, který vás nenechá vydechnout. Pak již pro vás nebude Spartakus jen nějaký gladiátor, Pompeius jméno v učebnici dějepisu a Cicero vynikající řečník. Budou to pro vás lidé, budou vám mnohem bližší a možná lépe pochopíte historické události s nimi spojované. Poznáte také život v samotném Římě i v provinciích, pochopíte jakou váhu mělo římské občanství. To vše je vám podáváno nenápadně, spolu s propracovaným dějem. Co více si lze od knihy přát.

Nepočítám-li Dášenku, tak Válka s mloky je jediná kniha, kterou jsem od Karla Čapka přečetl. Asi bych to měl rychle napravit a Válka s mloky mi dává jen to nejlepší doporučení. Opravdu skvěle napsaný nadčasový román. Čapek si zahrává jakoby s fikcí, ale zároveň vás nenechá na pochybách o tom, kdo je vlastně kdo. A proč si myslím, že nadčasový? Jen se podívejte na večerní zprávy – nemáte pocit, že Spojené státy exportují svou pravdu silou (kdo se nepodvolí, běda mu) a přitom nás přesvědčují, že to vše je vlastně pro naše dobro? Nechci nikomu nic podsouvat, jen si knihu přečtěte každý osobně a udělejte si vlastní obrázek. Určitě vám pomůže prohlédnout a zjistíte, že se svět od druhé světové války zase tak moc nezměnil. Jen se ten životní prostor dnes získává taktičtěji. A po přečtení knihy ve mě zůstal pocit, že to tak bylo, je a bude a nikdo to nezmění. Zkrátka si nenechte toto mistrovské dílo uniknout, dobře se pobavíte a mnoho si odnesete.

Tak jsem se rozhodl vrhnout se na autora mně nejmilejšího, Arthura C. Clarka. Clarke zastupuje v literatuře tvrdou technickou větev sci-fi. Dle mého názoru, právě Clarkovy knihy jsou tou pravou a nejryzejší sci-fi, jaká může být. Pokud nevíte, co to obnáší, tak si přečtěte Setkání s Rámou. Je to mistrovská ukázka spisovatelské práce, je to sci-fi bible. Trochu na vysvětlenou – pro mě je sci-fi knihou jen to dílo, jehož děj by se teoreticky (po technické stránce) mohl v budoucnu udát. Zapomeňte na kouzla, nadpřirozené jevy a další "nesmysly" fantasy žánru. To do sci-fi dle mého názoru nepatří. Pokud už se snad něco "fantasy zavánějícího" objeví, pak je to nějakou schůdnou a většinou matematicko-fyzikálně vysvětlitelnou teorií podloženo. Resp. nelze vyloučit, že někdy bude něco takového možné. Totéž lze samozřejmě kostrbatě napasovat i na fantasy, ale draci a čarodějové (skalní příznivci prominou) jsou zkrátka jen výplodem bujné autorovy fantazie (tím ovšem v žádném případě nechci tvrdit, že je to špatné, já sám to čtu rád, ale není to sci-fi). V mnoha dílech se mohou oba žánry prolínat a nemusí to být na škodu.

A. C. Clarke není žádný pisálek, který by si něco cucal z prstu. To že má za sebou vysokoškolskou matematiku a fyziku je poznat (střílení ve vzduchoprázdnu, soubojů stíhaček a plamenů za motory raket se nedočkáte). Navíc je stále aktivní, má přehled o tom co se ve vědě a technice děje, studuje nové teorie a konečně je vynikajícím vizionářem (předpověděl satelitní komunikaci). Z toho rezultuje, že se při čtení jeho knih dozvíte spoustu zajímavých věcí, objevíte překvapivé skutečnosti a určitě si rozšíříte znalosti (např. o slunečním větru a jeho možném využití – není to výmysl, o tom se dnes seriozně diskutuje a díky Clarkovi máme možnost nechat si to vysvětlit v napínavé povídce). Velmi často, když vidím v televizi zprávu o nějakém zajímavém pokusu nebo novém pokroku v nějaké výzkumné oblasti, okamžitě se mi mi vybavuje jedno z Clarkových děl, ve kterém daný problém hraje nezanedbatelnou úlohu. Clarke je i výborným spisovatelem, bát se opravdu nemusíte, nuda nehrozí.

Co říci o samotné knize? Nenechte se zmást názvem, o náboženství rozhodně nepůjde. Prostě už je v budoucnosti vyčerpaná řecká mytologie, a tak se pro názvy nově objevených těles používá mytologie indická. Takže pozor, Ráma už se blíží ... Rozhodně však nečekejte žádné Hvězdné války. Je to opravdu hardcore sci-fi. Vynikající na tom je, že to není přitažené z vlasy, ale zároveň je to zábavné a napínavé. Clarke dokázal vytvořit nepřekonatelnou atmosféru, která vás vtáhne do děje. Vy jen hltáte stránky a čekáte, co nového si na vás ten Arthur vymyslel. Víc bych nerad prozradil, protože by vám to mohlo pokazit pocit při čtení knihy. Rád bych všem doporučil si to přečíst, ale jak jsem již psal výše, je to opravdu dost technické a někteří humanitně zaměření lidé, by to nemuseli strávit. Pro čtení téhle knihy musíte mít jisté předpoklady. Zejména je to zájem o vesmír, techniku a populární vědu – splňujete-li, pak nechápu jak to, že jste to ještě nečetli. Nemáte-li je a sci-fi není váš nepřítel, bude to pro vás také dobrá kniha. Varování bych vyslal zejména něžné části populace – má zkušenost je, že to není nic pro vás, dámy. Čímž nevylučuji, že se vám to nebude líbit, ale moje mamka to vzdala asi v jedné pětině s tím, že tomu nerozumí. Moje sestra to dočetla, ale pravila, že nechápe, jak se mi to mohlo líbit. No, každý máme rád něco jiného. Já tuhle knihu prostě žeru.

Šunkový nářez řadím mezi Bukowského nejautobiografičtější knihy. Asi vám nejvíce dovolí nahlédnout do jeho duše. Také jsem měl pocit, že si tady Bukowski vymýšlí ze všech knih asi nejméně. S lehkou dávkou humoru a ironie líčí autor své dětství až do dospělosti. Uvidíte, že to neměl dvakrát lehké. Nevím, co napsat více. Je to výborná kniha. Pokud jste četli Payneho Mládí v hajzlu, přečtěte si ji určitě. Je to Mládí v hajzlu, ale ve střízlivějším a realističtějším pojetí (což mu vůbec neubírá na zábavnosti – ba právě naopak). Pro mě osobně je to kniha, ke které se vždy budu rád vracet. Mezi Bukowského díly je taková nejvyváženější a asi i nejvážnější. Drsným výrazům se autor nevyhýbá, ale tady jsou prostě rozloženy tak, že je vůbec nevnímáte. Takže se Bukowského nebojte a klidně čtěte.

Poštovní úřad je asi moje nejmilejší Bukowského knížka. Skutečně nemám jedinou výtku. Přečetl jsem ji (zatím) asi 3x a pokaždé je to lepší a lepší. Chcete-li poznat pravého a nefalšovaného typického Bukowského, pak mi nezbývá než doporučit vám právě Poštovní úřad. Je to taková Chinaskiho bible, vrcholné dílo. Každá věta, každé slovo je perla, vybroušené do dokonalosti, prostě vynikající. Některé pasáže se dají číst stále dokola. Já osobně jsem postupně objevoval vyloženě lahůdky, které při prvním čtení nelze postřehnout. Zejména jsou to takové (záměrně) banální a nesouvisející komentáře a věty (mohu vám zaručit, že kdyby je kdokoli pronesl bez daného kontextu, smát se nebudete), které si pak můžete opakovat několikrát a vždycky se budete smát. Autor vás zároveň nechá nahlédnout i do své duše, kdy se ukáže, že je to v jádru hodný člověk. A po těch patáliích, které s ním prožijete, ho snad ani nelze nemít rád. Na pokraji reality a fikce (mám dojem, že tady to bude spíš ta realita) pak proplujete celou knihou. Varování pro všechny, kteří jsou po operaci slepého střeva nebo se prostě nemohou z jakéhokoli důvodu smát – přečtěte si to až se uzdravíte, jinak se toho uzdravení taky nemusíte dožít. Některé pasáže vás (všechny) totiž přivedou na pokraj sil a vaše bránice pozná, co je to bolest, protože když už si budete naivně myslet, že ty šílenosti končí a vy se můžete chvíli přestat smát, pak přijde určitě nějaká další (zdánlivě nevinná) hláška. Zkrátka jen směle do toho.

Opět předkládám hodnocení čerstvě přečteného dílka. Když jsem si to půjčoval, tak jsem si myslel, že půjde o normální sci-fi knihu. Jaké však bylo mé překvapení, když se z toho vyklubal vynikající, skutečně vynikající román (pravda, trošku kratší). Je postaven na zajímavé myšlence, je v něm spousta výborných nápadů, má hlavu i patu a autor ví, co chce říci a hlavně jak to říci. Není to jen suchařina, je to výborně napsané, dynamické a má to spád. Teď skutečně nemám nic, co bych tomu vytknul. Kniha je prostě obrazem konzumní společnosti v celé své nahotě. Bradbury si nebere žádné servítky a jde až k jádru. Přečtěte si to, já sám jsem se zastyděl, protože jsem se v mnohých momentech našel. Doba, kdy požárníci (v překladu, který jsem četl skutečně požárníci, ale to vůbec nehraje roli), mají jiné funkce než dnes, a kdy kniha je zakázaným zboží, není možná daleko. Bradburyho proroctví je určeno všem a já soudím, že by si ho měli přečíst všichni. Není to jen kniha na prázdninovou zábavu. Tahle kniha vám rozjede mozek naplno a donutí vás přemýšlet o světě, ve kterém žijeme. Vedle Waltariho knihy Egypťan Sinuhet, a Clarkovy Vesmírné odysei, řadím 451 stupňů Fahrenheita mezi to nejlepší, co jsem zatím četl.

Tuto knihu jsem právě čerstvě dočetl, tak se hned podělím o zážitky. Předně – napsané je to skvěle, čte se to samo. Pokud si chcete na dovolené (nebo kdekoli jinde odpočinout), pak neváhejte a berte všemi deseti. Tento napínavý román z prostředí zpravodajských služeb je zajisté dobrým dílem. Je tu ovšem jedno "ale", které mě nutí dát pouze 4 hvězdičky. Forsyth si toho musel hodně vymýšlet, i když si nejsem jist jaký přístup má k utajovaným skutečnostem a jak moc může nahlížet do práce britských zpravodajských služeb, já měl ten pocit, že spoustu věcí si prostě vymyslel. Je to totiž až příliš jednobarevné (my jsme ti dobří a oni ti špatní), příliš napínavé, příliš dobrodružné, příliš exotické ... zkrátka se mi nezdá, že ti zpravodajci mají takový život. Nejvíce do očí bijící mi to přišlo v poslední části knihy, kde ta dvojbarevnost křičela už trošku moc i na Forsytha. Pokud chcete něco střízlivějšího, přečtěte si raději Žoldáky. Ti mě přišli realističtější. Ale jinak platí to, co jsem prohlásil v úvodu – čte se to moc dobře.

Hollywood je jedna z autorových posledních knih. Ze všech jeho děl mi přišla nejkonzervativnější, nejusazenější a nejklidnější. Samotný Bukowski už má za sebou šest křížků (je skoro neuvěřitelné, že se takového věku vůbec dožil), což do značné míry určuje styl. Hollywood si můžete klidně přečíst všichni – vše čím jsem strašil v komentáři ke knize Ženy je tady obsaženo minimálně (pokud vůbec). I tak ovšem Bukowského rukopis poznáte a bavit se budete výborně a nikoho tahle kniha ani nepohorší. A navíc se dozvíte, jak to chodilo, když jste chtěli v blahých dobách natočit v USA film. Takže jestli se bojíte drsného stylu a přesto chcete Bukowského číst, začněte právě Hollywoodem. Zasmějete se a také se dozvíte, jak může dopadnout bohém ve stáří :-).

Někde jsem četl, že k Bukowskému nelze zaujmout neutrální stanovisko, lidé ho buď milují nebo nenávidí. Sice nevím, kam bych se já sám zařadil, každopádně jsem jeho příznivcem a nikdo mi nevymluví, že je to naprosto vynikající spisovatel. Těžce vybočuje ze zavedených představ o normálnosti, což mnohým lidem moc nevoní, ale možná je to právě to, co způsobuje vynikající čtivost jeho knih. Bukowski je podle mě velmi lidský – jak se z jeho knih dočtete, je to vlastně zbabělý ožrala a pěkný hajzlík, kterému práce moc nevoní, na druhou stranu poznáte, že je zbabělý jen svým způsobem a v jádru je velmi dobrácký, řekl bych až "hodný blbec". Udělat si jednotný obrázek není vůbec snadné a kdokoli si Bukowského škatulkuje, aniž cokoli od něj četl, je podle mě totálně mimo. Je ovšem otázka, jestli si ho můžete škatulkovat, když jste přečtli, co se dalo, protože se mu nikdy nedá věřit (hranice mezi výmyslem a skutečností je mnohdy velmi tenká a pro čtenáře víceméně transparentní). Každopádně si můžete udělat přeci jen aspoň nějaký obrázek. Bukowski podle mě uměl psát a to mi bohatě stačí. Možná to byl mluvka a kecal, ale uměl to podat tak, že se k němu vždy rád vracím. Má nezaměnitelný styl, dokáže naprosté banálnosti předložit takovým způsobem, že se budete bavit u každé jednotlivé věty, která sama o sobě by byla naprosto obyčejnou nezajímavou frází. Ale jak říkám, na tohle si každý musí přijít sám – já jen podávám svůj pohled na Bukowského a divil bych se, kdyby měl někdo naprosto stejný. Na tomto webu se budu věnovat pouze těm lepším knihám, které jsem od Chinaskiho (tak se označuje sám autor ve svých knihách) přečetl. Všechny jsou výborné, a dost záleží na tom, v jakém pořadí je čtete. Ale pár děl prostě vyčnívá. Ne že by ta ostatní díla byla špatná, ale ve srovnání s těmi lepšími perlami zkrátka nestíhají. Hodnocení Bukowského knih by ve srovnání se zbytkem seznamu asi znamenalo pět hvězdiček pro všechny. Takto jsem zvolil spíše relativní hodnocení – berte to tak, že jeho knihy hodnotím izolovaně jen samy mezi sebou.

A teď už ke knize Ženy. Musím konstatovat, že tohle je asi nejdrsnější bukowského kniha. Předem musím všechny varovat, že pokud vám vadí slova jako mrdat, kunda, hovno, zvracet atp., tak to nečtěte. Ne, není to vulgární, v Bukowského knihách to prostě tak je. A v ženách je toho nejvíce. Nepoužívá těchto slov nadměrně, ale prostě píše o životě, kde se holt takové věci nacházejí. Takže když jde na záchod, tak to také do knihy napíše, z čehož resultuje, že se tam prostě podobné slova vyskytují. Není to pokrytecké – Bukowski prostě jen píše přímo a nesnaží se to nějak trapně zatutlat. Nejlépe asi sedí věta "co na srdci, to na jazyku". Ne ve všech jeho knihách to tak je, ale Ženy vedou. Ale pozor, není to na každé stránce ani v každém druhém odstavci, je to jen tam, kde to je v kontextu a má to tam být. Co dál dodat, nevím. Ženy jsou rozhodně spíše zábavným románem, ale bavit se (pánové) zcela jistě budete. Co se něžné části populace týká, tak nevím. Prostě nevím. Napsané je to skvěle, o tom není pochyb, ale ... přečtěte si to. Podle mě je to skvělé.

Pokud si dobře vzpomínám, tak ukázka z této knihy byla uvedena v čítance tuším pro 8. třídy základní školy. Mě tato ukázka zaujala natolik, že jsem si celou knihu přečetl. Přečetl jsem si ji pak ještě jednou, docela nedávno. A stále si stojím za tím, že je to knížka výborná. Trošku dokumentaristicky i románově se dočtete spoustu zajímavostí o slavném období českého motorismu. Čtení je určeno zejména mladším čtenářům, napsáno je to však takovým způsobem, že to lze číst v jakémkoli věku. Jediné, co bych vytknul, je konec – konec poplatný době, takže vítězí znárodněná fabrika atp. Nicméně podané je to jemně, žádná těžká propaganda, takže to překousnou i zarytí antikomunisté, protože za to celá kniha jistě stojí. Motorismus je dnes už o něčem jiném a právě proto mi nezbývá než vám doporučit tohle čtení o prvních průkopnících, přinejmenším si rozšíříte své obzory. Pro všechny dámy – pokud vám automobily a motocykly nic neříkají, tak to raději nečtěte (moje mamka prohlásila, že to bylo nudné, tak proto :-)).

Fanynky a fanoušci Harrisona Forda jistě z názvu knihy vytuší, že se jedná o novelizaci stejnojmenného filmu Stevena Spielberga. A mají samozřejmě pravdu. K filmu snad lze jen říci, že je vynikající (i když jak jsem zjistil, ne všichni si to myslí). Jak si stojí Indiana Jones v knize? Tříhvězdičkové hodnocení může lehce svádět k průměrnosti, ale já si nemohl pomoci a musel jsem vzít na vědomí film. A ve srovnání s ním to jaksi není to pravé ořechové. Prostě tomu něco chybí. Ne že by to bylo špatně napsané, je to čtivé, ale ta atmosféra a speciální druh humoru prostě ve filmu vyniknou lépe. Moje hodnocení zní, že je to dobrá kniha a klidně si ji přečtěte (pokud jste neviděli film, tak je skutečně dobrá), ale filmu se prostě nevyrovná.

Název knihy by mohl svádět k prachobyčejnému sci-fi románu, prostě k dílu, kterých jsou na trhu stovky (i když některé jsou bídné). Ale nenechte se mýlit – Bradbury není žádný jen tak nějaký pisálek. Ano, je to sci-fi román, ovšem sci-fi román se silným protiválečným pozadím. Nelze zkrátka nepoznat, že byl psán v době studené války, kdy jaderná katastrofa přímo visela ve vzduchu. Vcelku transparentní se pak jeví i Bradburyho protiválečný názor. Což možná dopomohlo k tomu, že byl Bradbury u nás oficiálně přijímán i před rokem 1989 (přesto, že je autorem americkým). Celý román je vlastně sbírkou na sebe velmi volně navazujících příběhů, některé z nich se pak odehrávají (aspoň to je můj pocit) tak trochu ve snové rovině. A zejména to není román o těch správných (tedy ne Američané versus Rusové), ale o lidech a jejich charakterech, o jejich tužbách, přáních, ale i vypočítavosti či zlomyslnosti. Svým způsobem lehce filozofické dílko si nenechte ujít (byť téma není tak aktuální, jako tomu bylo v době studené války – přesto stále disponujeme silou, která by mohla Zemi zničit), donutí k zamyšlení a jistě i pobaví. A navíc tohle dílo patří do světové klasiky, a tudíž tak trochu i k literárnímu bontonu :-).

Tak tuhle knihu napsal bývalý dopravní pilot. Jak by se na první pohled mohlo zdát, odborník na slovo vzatý, určitě bude čerpat ze svojí bohaté kariéry a zkušeností a dá tak vzniknout výbornému dílu. Bohužel, ne každý je výborným spisovatelem. Navíc pustí-li se na tenký led budoucnosti. Nevím do jaké míry je Thomas C. Block úspěšným vizionářem, ale mě jeho myšlenky nepřesvědčili – ve své knize předkládá vizi dopravování pomocí speciálních stratosférických letounů. No budiž, budoucnost ukáže do jak přesně se trefil. Zpět ke knize. Kromě již zmíněného sci-fi podtextu, má kniha samozřejmě i zápletku a "napínavý" děj. Abych pravdu řekl, po celou dobu čtení knihy jsem čekal, kdy přijde něco, co mě trochu chytne. Až do konce se nestalo. Musím podotknout, že na knize byla odvedena profesionální spisovatelská práce. Tak profesionální, že to kouká z každé strany. Měl jsem pocit, že Block si poctivě přečetl a naučil se příručku spisovatele a všech pravidel se držel. Výsledkem je taková lehká křeč, která provází víceméně celou knihu. Příběh je střižený podle amerického vzoru (špatní, dobří, každá záchrana na poslední chvíli etc. etc.) a je navíc i dosti naivní, takže moment překvapení, či snad nějakého zajímavého vyvrcholení děje, mi tam prostě chyběl.

Jestli jste ještě nečetli profesionálně odvedenou práci, určenou pro amerického konzumního čtenáře, pak si to přečtěte, protože po téhle stránce nebudete zklamáni. Není to vyložená blbost (proto dvě hvězdičky), ale je to docela nuda. V opačném případě raději sáhněte po něčem jiném. Rozhodně o nic nepřijdete.

Asi všichni viděli vynikající americký film Tanec s vlky (s ještě lepším Kevinem Costnerem v hlavní roli). Já jen mohu jen konstatovat, že neméně dobré je i románové zpracování. Skoro bych řekl, že je to asi ta světlá (nebo tmavá, jak kdo chcete) výjimka, kdy film je lepší než kniha. Ale jen o trošičku. Víceméně má všechny dobré atributy filmu a neprohloupíte, když si ji přečtete (i když film jste již viděli).

Alexandr Beljajev není u nás asi zrovna nejznámějším autorem, ale jak se zdá je autorem docela schopným. Důkazem budiž poněkud netradiční (rozuměj netechnické) sci-fi dílko Člověk obojživelník. O co jde? Autor popisuje osudy chlapce – obojživelníka, kterému byly voperovány žábry a tudíž může žít jak na souši, tak pod vodou. Celý děj se odehrává v oblasti tropických moří a lovců perel, což jen přidává na atraktivnosti. Vzhledem k tomu, že se jedná o knihu dobrodružnou, nechybí ani patřičná zápletka, takže nudit se nebudete. Prostě klasika, na dovolenou k moři jak dělaná. Ale pozor, je to sci-fi a pokud ho někdo nemá rád, pak to nemusí být nejlepší volba.

Abych pravdu řekl, nevím, co bych k tomuto notoricky známému dílu napsal. Nejlépe snad: "Zbožné přání českého fotbalového fanouška" aneb cesta ideální jedenáctky za slávou. Lehce humorné s nadsázkou psané dílo neunaví, příjemně pobaví a nechá odpočinout. Fotbalové termíny atp. jsou poplatné době, ale jinak nelze než doporučit (a to nejen fotbalovým fandům). Jak se zdá tak problém profesionalizace fotbalu a vysokých platů hráčů není omílán jen v současnosti :-).

V době studené války uletěl sovětský pilot Viktor Bělenko s tehdejším pravděpodobně největším výkřikem sovětské techniky, letounem MiG-25, do Japonska. Následně se letoun dostal do rukou amerických expertů a než byl navrácen, tak ho do šroubku prozkoumali. Tolik ke skutečnostem. V knize Johna Barrona se dozvíte mnohem více – očima Viktora Bělenka vyprávěný celý příběh, důvody, které ho vedli k dezerci a další zajímavé informace (poměry v sovětské armádě a Sovětském svazu vůbec – velmi zajímavé) a následně část jeho osudů ve Spojených státech (kde získal azyl). Mám důvod předpokládat, že to co je v knize, si Bělenko nevymyslel (i když nevím na kolik mohl zasahovat do konečné podoby), v každém případě je to svědectví doby (byť poněkud nekritické vůči západní straně železné opony). Jediné, co bych mohl knize vytknout je poněkud nedotažený konec – resp. popis osudů Viktora v USA. Přišlo mi to tam docela navíc a zbytečné, samotný konec knihy pak vyloženě amatérský. Nebýt těchto skutečností, pak by hodnocení skončilo patrně na pěti hvězdičkách. Už jen kvůli těm prvním třem čtvrtinám si to určitě přečtěte (poznáte, že v Rusku byl bordel vždycky).

"Klasické Asimovo dílo", to jsem si myslel, když jsem si knihu půjčoval v knihovně. Protože jsem předtím nic od Asimova nečetl (nějaké povídky nepočítaje), sáhl jsem právě po tomto kousku (asi zkrátka protože jsem o něm už párkrát slyšel). Asi jsem měl příliš velká očekávání, ale nějak zvlášť mě kniha nenadchlo. Z celé knihy jsem měl pocit, že to je psané pro mladší čtenáře. Snad to bylo dáno českým překladem (a mírně infantilními obrázky). Asimov předkládá tři základní (dnes už asi všem známé) zákony robotiky a snaží se o rozbor situací (formou příběhů), kdy se tyto zákony dostávají do konfliktu, který není robot schopen vyřešit. Podle mě je výsledkem nadprůměrná kniha – u srdce mě však zvláště nechytla. Takže výběr nechávám na vás (nemáte-li rádi sci-fi, tak čtěte jen na vlastní riziko).

K napsání tohoto díla spojili své síly dvě bezesporu žijící legendy světové sci-fi. Výsledek mě osobně velmi velmi příjemně překvapil. Skvěle zpracované lehce filozofické dílo nabízí zamyšlení formou románu. Oba autoři nastiňují situaci, kdy technické možnosti dovolí lidstvu vyrábět velmi dokonalé roboty. Jeden z těchto robotů je ovšem poněkud dokonalejší než ostatní. Postupně se začne prosazovat v různých oborech lidské činnosti ... Asimov a Silveberg si všímají etických a sociálních problémů, které existence robota, který se postupně stává lidským a v mnoha ohledech člověka předčí, může přinést. Téma, které přinesl Karel Čapek (v knize jmenovaný) nebo film Blade Runner, je však podáno velmi netradičně – očima právě toho zvláštního robota. A podáno je mistrovsky. Pokud mohu něco vytknout, pak je to nedotaženost některých úvah, při kterých vás bude pravděpodobně napadat spousta argumentů. Na druhou stranu, kdyby autoři měli postihnout všechny aspekty, knihu by to značně protáhlo a z vynikajícího a zajímavého románu by bylo nezáživné filozofické dílo.

Co říci závěrem? Pokud jste sf fanoušek/fanynka, pak si to jistě přečtěte. Nemáte-li rádi technickou sci-fi, pak to pro vás možná nebude tak vynikající kniha, ale rozhodně vás nudit nebude – je napsaná tak, že musíte dočíst až do konce, abyste se dozvěděli rozuzlení a to je to, co vás bude táhnout celou knihou dál a dál.

V našich končinách poměrně neznámý spisovatel přináší román spíše asi pro mladší čtenáře. Kniha vyšla v edici KOD (knihy odvahy a dobrodružství). Abych pravdu řekl, knihu jsem četl, když mi bylo asi 15 let, a tenkrát mi přišla prostě vynikající, což ovšem nemusí (ale může) být pravda i dnes. Osud skupiny přátel, kteří uvíznou díky náhlému příchodu zimy ve vysokohorském údolí je bezpochyby zpracován velmi čtivě, ale jak říkám byl bych při výběru této knihy opatrnější. Každému čtenáři mladšímu 16 – 17 let však tuto knihu musím velmi velmi doporučit – je to přesně ten druh, který člověk prožívá s hlavními hrdiny jedním dechem a nedá pokoj dokud se neobjeví konec poslední strany.

Převyprávěné dílo Herberta Georga Wellse nepřináší nic podstatně nového ani převratného. Dočkáte se pouze jisté modernizace, která je logickým vyústěním pozdějšího data vytvoření románu. Což sebou nese ten důsledek, že vám dílo nebude připadat tak naivní, jako původní Wellsův román. Když to shrnu – jedná se o lehce nadprůměrnou knihu, která se vcelku dobře čte, ale nic převratného od ní nelze čekat. Nicméně je vidět, že Aldiss je kvalitní spisovatel a i zdánlivě vyčerpané téma dokáže dobře zpracovat.

František Fajtl je český (vlastně československý) pilot, který bojoval v bitvě o Británii a později i na východní frontě. Kromě svého leteckého umění má však i nesporné nadání spisovatelské. Proto můžeme velmi poutavě v jeho knihách prožívat příběhy československých pilotů v době druhé světové války. V knize Sestřelen vypráví svůj osud poté, co je nad okupovaným územím Francie sestřelen, líčí své trampoty při i obyčejné starosti pilota (navíc příslušníka protektorátu, což znamenalo při odhalení popravu) při návratu přes Francii a Španělsko ke své jednotce do Velké Británie.

Takřka klasický román, který se však stal a je vyprávěn člověkem, který vše na vlastní kůži zažil, vám mohu jen a jen doporučit. Je velmi čtivý a napínavý, přitom však přirozený a lidský.

Klasika mezi klasikami děl sci-fi. Za vše mluví snad i několikeré zfilmování románu. Ale jak to obvykle bývá, kniha je vždy o několik desítek procent lepší než film a osobně bych řekl, že Duna není výjimkou. Skvělý příběh, nápadité prostředí, napětí i dobře vykreslené charaktery postav – co víc si lze přát. Při sledování osudů Paula Atreida se jistě nudit nebudete. Doporučuji zejména i lidem, kteří moc sci-fi literaturu nevyhledávají. Na rozdíl od klasické hardcore technické sci-fi A. C. Clarka či I. Asimova, je Herbertova kniha více "lidská" a troufám si tvrdit že snad i lehce zasahuje do fantasy (spíše však oba žánry přirozeně spojuje a prolíná jimi). Tuto poznámku však berte s rezervou, protože já jsem velký příznivec Clarkovské sci-fi a mám tendence cokoli jiného (co není úplně košér) posouvat do žánru fantasy. To však nemění nic na skutečnosti, že Duna je vynikající dílo světové literatury, jehož skalp by vám neměl chybět.

Lion Feuchtwanger patří mezi světové klasiky, už jen z toho titulu, že jsme ho brali v literatuře :-). A nepochybuji o tom, že nejen na hradištském gymplu. Pokud si vzpomínám, tak uvedení v sešitu do literatury u nás znamenalo zvýšenou obezřetnost u daného autora. Protože to, co je dobré určují (zdá se, že povětšinou) lidé, kteří nemají pochopení pro normální smrtelníky – ale nic není černobílé a spousta z těch na první pohled nudných autorů nepsala špatně (i když u spousty děl se divím, jak může někdo něco tak nudného považovat za vrchol světové literatury, ale bohužel papaláši nahoře rozhodují pořád, ale o tom možná někdy později).

Samotné téma knihy – o španělském malíři – by mohlo leckterého člověka odradit. Ale nenechte se zmást, je to dobře napsaná kniha. Nemůžu říct přesně v čem byla dobrá, ale četlo se to tak nějak samo. Zřejmě to svědčí o tom, že Feuchtwanger je opravdu třída, protože z minima dokázal vytěžit maximum. Naprosto přesvědčivé líčení skutečností i dobových zvyklostí vás vtáhne do děje. Dozvíte se o praktikách španělské inkvizice (což jistě činní dílo atraktivním), jak se žilo u španělského dvora (spolu s přesnými historickými souvislostmi, osobami a jejich vztahem ke Goyovým obrazům) i mezi obyčejným lidem. Konečně se ponoříte i trošku hlouběji do umění (při čtení doporučuji si fotografie mistrových obrazů sehnat a sledovat) a garantuji vám, že pak se na jednotlivé obrazy budete dívat jinak, s větším pochopením. Pochopíte, že Goya byl skutečně mistrem svého řemesla. Pokud tedy už musíte něco solidního do vašeho čtenářského deníku vyplodit, pak rozhodně neváhejte a sáhněte po Goyovi, nudit se snad nebudete a připíšete si u vašeho vyučujícího kladné body. Nepotřebujete-li mít zápis ve čtenářském deníku, pak si to přečtěte také, rozhodně neprohloupíte. Závěrem bych chtěl podotknout, že když to budete číst později (já to četl v prváku na vysoké), tak si to asi vychutnáte lépe (nedoporučuji číst to hned v prváku na střední, ale každý svého štěstí strůjcem).

Bezpochyby vrcholné a (po zásluze) nejznámější dílo J. F. Coopera. Sledujeme další osudy lovce a nyní již i stopaře Nathaniela Bumpoo a jeho indiánského přítele Čingačgůka. Víceméně platí totéž, co jsem psal v komentáři k Lovci jelenů, ale Poslední mohykán je mnohem mnohem čtivější a zábavnější, snad i realističtější. Pro všechny, kteří viděli film, bych rád zdůraznil, že s knihou toho moc společného nemá (děj u filmu je mírně (vlastně docela dost) přizpůsoben tak, aby byl lahodící pro oko průměrného amerického diváka). Navíc kniha je dle mého názoru podstatně lepší. Vřele doporučuji, určitě si to přečtěte.

Tato kniha je první částí pětidílné série, sledující osudy zálesáka a lovce Nathaniela Bumpoo v době osidlování Severní Ameriky. Příroda, historické souvislosti a znalost prostředí jsou v knize popsány mistrně, bohužel však poněkud zidealizovaně, mnohdy až absurdně – kniha je zřejmě zaměřena na mladší čtenáře, kteří přece jen lehčeji něco překousnou. Zejména kniha neplýtvá jistou černobílostí (jen a jen špatný kmen indiánů a naopak téměř dokonalí Mohykánové a přímo "Mirek Dušín like" hlavní hrdina Nathaniel). Lehce naturalistický popis přírody může lehce zdržovat děj a má za následek menší čtivost románu. Takže pokud si chcete přečíst něco od Coopera, pak vřele doporučuji Posledního mohykána. A pokud chcete znát celý osud Nathaniela a lehce poznat pozadí dobývání Ameriky v raných dobách, pak sáhněte nejprve po Lovci jelenů.

V roce 1928 odstartovala na výpravu k severnímu pólu vzducholoď Italia pod velením generála Nobileho. Na její palubě byl i český vědec František Běhounek. Při cestě zpět vzducholoď ztroskotala ... . O osudu a strastích celé výpravy se dočtete právě v knize Trosečníci polárního moře. Perfektně a poutavě, formou dobrodružného románu, zpracovaný skutečný příběh je asi to nejlepší, na co lze v literatuře narazit – a přesně tyhle atributy Běhounkova kniha má. Takže neváhejte, chytne vás a nepustí. Nenarazíte zde na situace, které musí nutně vyvolávat rozpaky svou nesmyslností, protože vše, co je v knize se prostě stalo. Po právu dávám pět hvězdiček a vykřičník, protože tuhle klasiku české literatury si nesmíte nechat ujít.

Výborná kniha, která chytí hned od první stránky. Chvílemi mi to přišlo lehce přitažené za vlasy, ale četlo se to výborně – vize lidstva, které vinou neuvážených jaderných pokusů přijde o možnost plodit potomstvo je velmi dobrý nápad a v Aldissově podání i skvěle zpracovaný. Lehce mi styl i téma připomínají Johna Wyndhama a snad i Herberta G. Wellse (možná právě proto, že ta anglická povaha je v jejich dílech cítit). Kniha samotná je psaná v době jaderných pokusů a za poněkud jiné politické situace (ve srovnání se současností), přesto bych řekl, že je svým způsobem lehce nadčasová – autor se nepouští do nějakých extrémních pokusů (typu "počítače v roce 2010 budou tak a tak rychlé"), takže tam nenajdete věci, které by vzbuzovali spíše úsměv než autorem zamýšlené vyvolání emocí (jak se mi stávalo u knih H. G. Wellse).

Celkově hodnotím knihu velmi kladně a pokud se chcete pustit do Aldisse, tak s pokolením starců rozhodně nezaváháte a nepřestanete, dokud nebude mít knihu přečtenu.